Městská zeleň, to jsou stromy, keře a především trávníky. Travnaté pažity zabírají rozsáhlé plochy. Na světě rostou podle některých odhadů na rozloze větší, než je území Anglie a Španělska dohromady. Jak upozorňují na stránkách časopisu Science Maria Ignatieva a Marcus Hedblom z university ve švédské Uppsale, lidé vnímají trávníky nejvíc ze všeho jako místo pro trávení volného času a v neposlední řadě jako pastvu pro oči. Ekologické a ekonomické aspekty pěstování poměrně úzkého spektra travin na tak velkých plochách však stojí stranou zájmu širší veřejnosti a velkou pozornost jim nevěnují ani odborníci.
Z ryze biologického hlediska představuje trávník jen nepříliš pestré společenstvo travin náležejících k několika málo druhům kostřav, jílků, lipnic a psinečků. Pokud se do trávníku zatoulá nějaký jiný představitel flóry, bývá nemilosrdně odstraněn jako plevel.
Trávník jako zahradní architektura
Historie uměle zakládaných trávníků sahá až do středověku. Poměrně malé zahrady šlechtických sídel tehdy mívaly překvapivě různorodou flóru včetně travin pocházejících z okolních luk a pastvin. Zásadní zlom přišel v 17. století se zahradami a parky, jaké nechal zbudovat například francouzský král Ludvík XIV. kolem svého zámku ve Versailles. Vegetace uspořádaná do geometrických vzorů měla demonstrovat naprostou nadvládu člověka nad přírodou.
Pečlivě zastřižený trávník z několika málo druhů travin tu sloužil jen jako podklad pro vlastní zahradnické dílo. Pozdější méně formální anglické parky a zahrady sice hlásaly návrat k přírodě, ale ideál trávníku i tuhle změnu přežil. Jen na sebe vzal podobu připomínající travní porosty spásané domácími zvířaty.
Ve 20. století se zakládání a pěstování trávníků proměnilo v komerčně velmi úspěšné odvětví. I tyto „průmyslově vyráběné“ trávníky však zůstávají pro většinu lidí synonymem přírody. Architekti, urbanisté, zástupci veřejné správy často zdůrazňují jejich ekologické přínosy. Trávníky produkují kyslík, zachytávají oxid uhličitý, zadržují srážkovou vodu a chrání půdu před erozí. V letních vedrech ochlazují vzduch v rozpálených lidských sídlech. Jak ale upozorňují Ignatieva a Hedblom, chladicí efekt trávníků je patrný jen při srovnání se zástavbou, kde žádná zeleň neroste. Jiné druhy zeleně by mohly obyvatelstvu ulevit od veder ještě víc.
Spotřeba vody a chemikálií
Otazníky se vznášejí i nad dalšími údajnými přínosy trávníků. V suchých oblastech hltají obrovská kvanta vody. V některých částech USA padnou na údržbu zeleného pažitu kolem domů plné tři čtvrtiny veškeré vody spotřebované v domácnostech. Na péči o trávníky se spotřebuje i hromada chemikálií. V USA se na ně ročně vystříká 27 tisíc tun pesticidů. Velká část skončí v řekách a jezerech. Rostoucí trávy sice vážou ve své biomase oxid uhličitý odčerpaný z ovzduší, ale celková bilance je i tady tristní. Provoz motorových sekaček vrací oxid uhličitý do ovzduší ve spalinách i s četnými karcinogeny.
Přesto lidé po trávnících touží. Někde zašla tato touha dokonce tak daleko, že tu zdevastované travní porosty na veřejných prostranstvích nahradili imitacemi trávníků z umělé hmoty.
Návrat k přírodě
Od konce 19. století se osvícení zahradníci přimlouvají za náhradu krátce střižených trávníků jinými, přirozenějšími porosty. Dlouhou tradici má toto hnutí v baště trávníkářství – v Británii. Názornou ukázku nabízí Olympijský park královny Alžběty v britské metropoli. Při příležitosti londýnské olympiády tu bylo zaseto či zasázeno na 70 000 rostlin náležejících k 250 druhům. Jsou mezi nimi byliny a traviny typické pro anglické louky, ale i flóra severoamerických prérií nebo exotické rostliny z jihoafrických Dračích hor. Výběr rostlin nesledoval jen potěšení návštěvníků. Bere na zřetel třeba i to, aby v parku nacházely po celou vegetační sezonu pastvu včely, čmeláci, motýli a další hmyz.
S podobnými cíli jako stavitelé londýnského olympijského parku se snaží přistupovat k zakládání veřejné zeleně i zahradníci ve Skandinávii nebo na Novém Zélandu.
„Bohužel žádná z těchto myšlenek se neuchytila, protože krátce střižený trávník byl brán za nezpochybnitelnou normu a lidé proto považují tyto trávníky za městskou přírodu,“ konstatují na stránkách časopisu Science Ignatieva a Hadblom a jako příklad úspěšného uplatnění nových náhledů na městskou zeleň uvádějí bývalé berlínské železniční koridory, kde byly některé části ponechány napospas přírodě a zarostly vegetací z náletů bez zásahu lidské ruky.
Trávníky bez travin
Lidé si jen obtížně zvykají na městskou zeleň, která se vymyká z tradice trávníků s keři a stromy. V Británii a Švédsku se snaží zahradníci prorazit zavedené stereotypy např. koncepcí „trávníků bez travin“. Tým pod vedením Marie Ignatievy ověřoval jejich přednosti na prostranstvích kampusu Ultuna Švédské zemědělské univerzity v Uppsale. Vysadili a vyseli na nich pestrou škálu nízkých bylin. Traviny získaly jen sporé zastoupení těmi druhy, které tu narostly samy.
Přístupy Skandinávců a Britů k „trávníkům bez travin“ se různí. Švédové si zakládají na tom, že pro ně používají jen původní skandinávskou flóru. Britové mají dlouhou tradici importu květeny i stromů z kolonií a pro „trávníky bez travin“ sahají i po cizokrajných rostlinách.
Veřejná prostranství našich měst a vesnic nebo soukromé zahrady a zahrádky se nemusí nutně honit za nejnovějšími trendy z ciziny. Pro začátek by možná stačilo zvážit, jestli nedávno sekaný pažit skutečně potřebuje další sestřih motorovou sekačkou. Za trochu „liknavosti“ budeme odměněni nejen tichem, čistším vzduchem a ušetřeným palivem, ale po čase třeba i pohledem na květiny, které tu už léta nikdo neviděl, a na motýly, o nichž jsme ani netušili, že v naší krajině ještě žijí.
