Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Strach z pavouků, či doktorů. Kdy je třeba dětské úzkosti léčit?

Zdraví

  6:26
Úzkost a strach jsou u dětí přirozené. Při setkání s nebezpečím aktivují mechanismy, které zabraňují poškození jejich organismu. Za poruchu jsou považovány, až když dítěti a jeho okolí výrazně komplikují život.

Chlapec se před zlodějem schoval pod peřinu. foto: Shutterstock

Dětští psychiatři dnes nejčastěji řeší fobie ze školy, u kterých se nedá úplně přesně určit, z čeho pramení. Vyloučí šikanu, konfliktní vztah s učitelem i to, že by dítě na školu rozumově nemělo, a ono do školy přesto nejde. „Měli jsme na oddělení dvanáctiletého chlapce, který do školy nechodil dokonce poslední dva roky,“ vypráví příběh z vlastní praxe Pavel Theiner, vedoucí lékař Oddělení dětské a dorostové psychiatrie Fakultní nemocnice Brno. „Přestože byl dobrým žákem, neměl sociální problémy a nebyl šikanován, najednou prostě do školy přestal chodit.“

Chlapce se psychiatrům podařilo vyléčit díky kvalitní spolupráci s maminkou. Lékaři dokázali do terapie zapojit i rozvedeného otce. Bydlel už sice jinde, ale přesto začal syna do školy denně vodit a především s ním mluvil. O tom, že je v pořádku, když cítí strach; že nejde o to, aby ho necítil, ale aby se ho snažil překonávat.

Duševní poruchy dětí a dospívajících

Duševní poruchou trpí v ČR podle odhadu 246-387 tisíc dětí a adolescentů. Z nich 100 až 150 tisíc mladých lidí do 18 let by potřebovalo pomoc zkušeného psychiatra.

Znamená to, že nějakou duševní poruchu může mít až 13% dětí a dospívajících (jeden nemocný často mívá současně dvě až čtyři choroby).

„To nám tehdy velice pomohlo,“ pokračuje v příběhu doktor Theiner. „Ten hoch byl ochoten připustit, že se skutečně něčeho bojí, protože také jeho otec míval různé strachy, ale,táta mu to teď vysvětlil‘. A jakmile svému strachu porozuměl, bylo pro něj daleko snazší strach překonávat.“

A co když je tam pavouk?

Podněty, které vyvolávají úzkost, jsou v každém věku jiné. „Jednou z prvních situací, se kterou se dítě musí vyrovnat, je odloučení od rodičů,“ říká Pavel Theiner. „Často to bývá specificky od maminky, což většina dětí zvládá někdy kolem třetího roku věku, a pokud ne, hovoříme o tzv. separační úzkostné poruše - je to jedna z prvních úzkostných dětských poruch. Projevuje se nadměrnými příznaky úzkosti ve věku, kdy už by dítě mělo pobyt v mateřské škole zvládnout bez problémů.“

Lékař však dodává, že má-li se jednat skutečně o poruchu, musí být tyto příznaky ve srovnání s ostatními dětmi stejné věkové skupiny nadměrné. Musí působit komplikace v životě dítěte i jeho rodiny. Mimo to vznikají podle psychiatra u dětí v mladším školním věku poměrně časté „specifické strachy“ neboli fobie. „Snad všechny děti mají nějakou fobii,“ pokračuje lékař. „Bojí se pavouků, hadů, nebezpečných živočichů a přidávat se zde mohou i fobie z různých situací.“

V určitém věku jsou tyto strachy normální, ale když má dítě třeba takový strach z pavouků, že odmítá opustit domov nebo spát v místnosti, ve které možná někdy byl pavouk, už je řeč o poruše.

6-9 let: strach z lékařů, o zdraví a ze smrti

Při posuzování fobií velmi záleží na psychické vyspělosti dítěte. „Na začátku školní docházky může u dítěte vznikat strach z lékařských zákroků. Je-li extrémní, často vede až k zanedbání lékařské péče. Pokud se totiž dítě brání vyšetřením nebo odběrům krve, jedná se už o věci, které vyžadují odbornou psychiatrickou péči. Tady už fobie nesporně narušuje kvalitu života dítěte,“ uvádí dále k dětským fobiím psychiatr.

Inteligentnější osoby trpí více úzkostmi, zjistili badatelé z Ontaria

S tím, jak si dítě začíná uvědomovat vlastní smrtelnost a skutečnost, že smrtí všechno končí, vytvářejí se u něj kolem 8. až 9. roku strachy o vlastní zdraví a strachy ze smrti. „Do té doby je pro většinu dětí smrt něco, čemu nerozumějí a z čeho mají strach jen ve formě nějaké konkrétní postavičky,“ pokračuje doktor Theiner. „Od tohoto věku se však už u dětí objevují úzkosti, pokud nějaký člen rodiny třeba jen onemocní. Už to má pro dítě úzkostný náboj.“

Nikam nejdu, jsem trapný

V pozdějším školním věku se podle lékaře objevují úzkosti spojené s tím, že člověk cítí potřebu být začleněn do společnosti. „Tehdy vznikají tzv. sociální fobie, jejichž četnost narůstá hlavně v dospívání. Jde o zahlcení dítěte strachem v situaci, kdy se má před ostatními lidmi nějak projevit, někoho cizího se na něco zeptat. Neustále přemýšlí, jak ho ostatní vnímají, co si o něm říkají. Připadá si trapný, nápadný, nevhodně vystupující.“ Lékař dodává, že sociálně úzkostné příznaky do normálního vývoje dospívajících velmi výrazně zasahují, protože jim brání navazovat společenské vztahy, seznamovat se s opačným pohlavím,mít první milostné zkušenosti. „Toto je už jasná úzkostná porucha, která pak přetrvává do dospělosti a sama nikdy nevymizí. Vyžaduje léčbu,“ konstatuje Pavel Theiner.

Existuje ovšem hranice mezi tím, kdy je člověk nadměrně ostýchavý a kdy už psychiatři hovoří o sociální fobii. Ona míra však není nijak objektivní a opět spočívá v intenzitě narušení kvality života: pokud je někdo ostýchavý, ale dokáže s tím dobře žít, je to v pořádku. Pokud se však trápí, chybí mu přátelé, nemůže dokončit vzdělání, protože se stydí mluvit před ostatními, vyžaduje to léčbu.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...