Zhruba před 20 lety zapálil pyroman v noci prostor schodiště ve Virginiině domě. „Vzbudil mě zápach kouře, nemohla jsem dýchat. Všude byla tma, protože elektřina nefungovala,“ vzpomíná. Dosud se diví, jak ji vedl pud sebezáchovy. „Šla jsem otevřít dveře, abych utekla, ale vnitřní hlas mi říkal ne. Hned za dveřmi hořelo. Kdybych otevřela dveře, utrpěla bych popáleniny, jako moje sousedka, která při požáru zahynula,“ říká.
I po 20 letech má Virginie ještě strach z ohně. „Manžel musel koupit do našeho domu lanový žebřík. V budovách špatně spím a všude hledám nouzové východy,“ přiznává.
Psychiatr Christian Navarre často přijímá osoby, které prožily katastrofy s dramatickými důsledky, jako Virginie. „Není vzácností, že se u těchto lidí rozvine trvalé psychické trauma, ale i u méně závažných případů může mít neštěstí v domácnosti dopad na psychiku,“ vysvětluje.
Čtyřicetiletá Sarah zažila ve svém pařížském bytě několik nehod za sebou. „Někdy si myslím, že jsem prokletá,“ konstatuje. Během šesti let zažila dvě zvláště nepříjemné nehody. „Poprvé praskl rozvod vody mezi třetím a čtvrtým podlažím. Čtyři patra budovy byla zaplavena. Po zdech v mém bytě tekly proudy vody. Podruhé se utrhl uzávěr teplé vody a zničeno bylo všechno, co stálo vodě v cestě,“ říká Sarah.
„Jestliže je náš majetek před našima očima zničen a do naší každodennosti vtrhne cosi nečekaného, máme pocit, že byla narušena naše iluze nezranitelnosti. Když jsme doma, jsme obvykle v prostoru bezpečí. Nehoda způsobená přírodními živly nebo technickou závadou nás zaskočí. Právě to nás traumatizuje,“ vysvětluje Christian Navarre.
A to tím spíše, když se zdá být boj s neviditelným nepřítelem předem ztracen. Třicetiletý Arnaud měl před třemi lety byt zaplavený štěnicemi. „Na internetu je mnoho fór zasvěcených tomuto problému. Komentáře jsou jednoznačné: je téměř nemožné se jich zbavit,“ říká Arnaud se o to nicméně pokusil. Vyhodil většinu šatstva a zbytek pral za vysoké teploty. „Koupil jsem si také parní čistič na matrace a všechny kouty v bytě. Stal jsem se paranoidním: každý večer jsem lepil oboustrannou lepicí pásku na nohy postele, aby zjistil, jestli tam jsou,“ říká. Nakonec ho jeho byt znechutil.
„Tento pocit je pochopitelný. Dům je vizitkou toho, kdo jsme. Jsou v něm naše vzpomínky, vše, co tvoří naši identitu. Lidé, kteří říkají, že to je jen materiální stránka, si neuvědomují význam domova,“ říká Christian Navarre.
Pohroma v domácnosti vede ke skutečnému psychickému vyčerpání. U dětí může způsobit úzkostné stavy. V těžších případech může vyvolat deprese. Sarah dnes pohlíží na život jinak. „Když se vracím z víkendu nebo z dovolené, než otevřu dveře, zadržuju dech: co tam zase najdu?“ říká Sarah. „I když jsem se přestěhoval, mám strach, že jsem štěnice zavlekl s sebou a noční můra pokračuje,“ přiznává Arnaud.
„Ta bolestná příhoda mi ukázala, že se z toho můžu dostat, když budu pevná. Našla jsem si také odstup od materiálních věcí,“ říká Virginie. „Celé měsíce jsem žila s jedním zavazadlem a nebylo to tak těžké, jak se mi předtím zdálo. Dříve jsem nic nevyhodila, záleželo mi hodně na věcech. Dnes nemám problém něco půjčit nebo se něčeho zbavit. Požár měl jednu výhodu: donutil mě, abych se soustředila na to, co má opravdu cenu,“ dodává.
