Brýle, kontaktní čočky nebo operace oka pomáhají zvládat krátkozrakost stále většímu podílu mladé generace. V Číně tímto problémem trpí kolem 90 procent teenagerů. V Jižní Koreji byla krátkozrakost diagnostikována dokonce u 96,5 procenta vyšetřených devatenáctiletých mladíků.
Čeští vědci mají nový způsob pozorování rostlin v mikroskopech |
V krátkozrakém oku se světlo láme tak, že kreslí ostrý obraz dříve, než dopadne na oční sítnici. Ve většině případů je to důsledek protažení oka, ve kterém je pak sítnice posunuta příliš dozadu. Oční lékaři po příčinách „krátkozraké pandemie“ usilovně pátrají. Zdaleka nejde jen o to, aby děti nemusely nosit čočky či brýle. „Šišaté“ krátkozraké oko je náchylnější k mnoha dalším problémům, například k odchlípnutí sítnice, šedému či zeleného zákalu. V krajních případech hrozí krátkozrakým lidem oslepnutí.
Dříve připisovali oční lékaři sklony ke krátkozrakosti dědičným dispozicím. Ty už ale nejsou hlavním podezřelým. Nárůst krátkozrakosti je raketový a dědičná informace se tak rychle nemění. Svou roli hraje bezesporu životní styl. Generace Eskymáků, které kočovaly arktickými pustinami, krátkozrakost prakticky neznaly. Z jejich dětí a vnuků žijících usedle v osadách, trpí krátkozrakostí každý druhý.
Jsou na vině knihy a sešity?
Po staletí viní lékaři z krátkozrakosti knihy a sešity. Trávíme příliš mnoho času četbou a psaním a nutíme při tom oko koukat na velmi krátkou vzdálenost. Už astronom Johannes Kepler přičítal svou krátkozrakost dlouhým hodinám stráveným studiem.
Přibývá lidí, co trpí krátkozrakostíV posledních 50 letech výrazně přibývá krátkozrakých osob v Evropě a ve východní Asii. Podle lékařů to zřejmě souvisí s tím, že se lidem mírně prodlužuje oční bulva. Světlo procházející čočkou se pak nezaostřuje na sítnici, ale před ní. Důvodem může být podle nových studií nedostatek denního světla. |
Pilný student Kepler má dnes početné zástupy následovníků. Především ve východní Asii je na školní vzdělání kladen velký důraz a děti tu tráví četbou, psaním nebo prací s počítačem dlouhé hodiny. Například patnáctiletý školák v Šanghaji potřebuje na vypracování domácích úkolů asi 14 hodin týdně. V USA či Evropě zabere jeho vrstevníkům příprava do školy ani ne polovinu času. Také eskymácké děti z Aljašky na rozdíl od svých negramotných prarodičů tráví čas četbou a psaním.
Zdá se, že vše do sebe dokonale zapadá. Oko dětí se snaží přizpůsobit školní zátěži i námaze, které je vystavené během dlouhých hodin strávených u počítače. Oční koule se přitom deformuje a rozvíjí se krátkozrakost. Ani tohle vysvětlení však nakonec neobstálo.
Málo denního světla
Nový pohled přináší článek zveřejněný minulý týden v časopise Nature. Podle něj důkladné studie odhalily, že riziko krátkozrakosti ostře klesá s časem, který děti tráví venku, mimo budovy.
Vše nasvědčuje tomu, že nejde o vedlejší efekt zvýšené tělesné aktivity, protože děti, které měly dostatek pohybu při halových sportech, nebyly před krátkozrakostí uchráněny. Naopak děti, které venku trávily hodně času četbou nebo se bavily hrami na tabletech či chytrých telefonech, byly ke krátkozrakosti odolnější. Hlavním ochranným faktorem se zdá být jasné denní světlo. Ze statistik plyne, že tři hodiny strávené ve světle o intenzitě 10 000 luxů skýtají proti krátkozrakosti celkem spolehlivou ochranu.
Manipulace s pamětí je možná. Vědci přepsali myši vzpomínky |
Takovému světlu jsme vystaveni například ve stínu stromů za jasného dne nebo při pobytu na přímém slunci se slunečními brýlemi. Na druhé straně ani dobře osvětlená místnost nenabízí obvykle světlo o intenzitě přesahující 500 luxů. Evropské a severoamerické děti jsou vystaveny potřebné intenzitě světla většinou jen jednu nebo dvě hodiny denně.
Jak sluneční svit oko ochrání? Úplně jasno v tom lékaři nemají. Silné světlo nutí sítnici oka k produkci látky dopaminu, která se podílí na přenosu nervových vzruchů. Vysoké denní hladiny dopaminu aktivují světločivné buňky čípky schopné vnímat barvy.
V noci tvorba dopaminu v oku klesá. Za těchto podmínek se k činnosti probouzejí tyčinky reagující na kontrast a pracující dobře za nízké intenzity osvětlení. Pravidelný rytmus těchto změn drží procesy v oku pod kontrolou. Pokud ale dítě tráví hodně času mimo přímé denní světlo, je rytmus denní a noční aktivity sítnice rozvrácen a z kontroly se vymyká i růst celého oka.
Skleněné školní třídy, lampy, nebo léky?
Náprava pandemie krátkozrakosti se zdá jednoduchá. Děti musí trávit více času venku pod širou oblohou. Tam, kde se to podařilo, výskyt krátkozrakosti poklesl. Mnohde ale lékaři v boji proti krátkozrakosti prohrávají. Singapurští očaři se například pokoušeli tři čtvrtě roku přesvědčit rodiče školáků, aby nechávali děti déle venku. Pořádali osvětové akce, organizovali aktivity pod širým nebem nejen pro děti, ale i pro celé rodiny a byli dokonce ochotni rodičům vyplácet hotovost za to, že začnou dětem chránit zrak. Nic z toho nezabralo a děti tráví v budovách stejně času jako před zahájením kampaně.
Někde ani nelze prodloužit dobu, po kterou se budou děti pohybovat venku. Například v oblastech, kde je v zimě extrémně krátký den, nebo tu naopak slunce pálí tak, že na něm děti nemohou pobývat delší dobu.
V Číně, kde se krátkozrakost dětí šíří děsivým tempem, uvažují o „skleněných třídách“. Děti by v nich byly vystaveny silnému slunečnímu svitu, aniž by opustily prostory školy.
Pomoci by mohly i speciální lampy podobné těm, které se používají v polárních oblastech k zahánění zimních depresí. Některé svítí s intenzitou až 10 000 luxů, ale nikdo zatím neodzkoušel, jak účinné jsou při prevenci krátkozrakosti. V krajních případech zvažují lékaři podávání léků, které zvyšují hladinu dopaminu v oční sítnici. Všichni se ale shodují, že nejlepší by bylo, kdyby děti mohly trávit nejméně tři hodiny denně na slunci. Je to nejpřirozenější, nejlacinější a pro děti zcela jistě nejpříjemnější řešení.
