|
|
Užitečnou pomůcku vynalezl roku 1849 francouzský šéfkuchař Alexis Soyer, který tou dobou žil v exilu v Londýně. Tamní šlechta podle viktoriánských zvyků ráda vyrážela na pikniky do přírody, aniž by však slevila ze svých požadavků na pohodlí. Ba naopak. Cenil se právě výrazný kontrast mezi přírodou a výdobytky civilizace, a tak se v patách urozených dam a pánů stěhovaly málem celé kuchyně. Ale ani početné a plně vybavené služebnictvo nezajistilo uprostřed luk teplý pokrm. Vařit nebylo na čem, pokud jste nechtěli pracovat s otevřeným ohněm jako nějací tuláci.
Patří do každé kabelky. Jak ale rtěnka vznikla? |
Technicky zdatný Soyer proto využil principu existující petrolejové lampy, zdokonalil a uzpůsobil jej a výsledkem byl přenosný vařič, jejž nazval „čarovná kamna“. Vaření od té doby neznalo hranic.
Ostatně mezi prvními, kdo jeho nový vynález vyzkoušeli, byl excentrický markýz z Normanby. Jak napsal nizozemský historik architektury a kultury Thomas A. P. van Leeuwen v americkém magazínu Cabinet, ctihodný šlechtic Soyera oslovil s tím, že by si rád s pomocí jeho vynálezu uvařil na vrcholku egyptských pyramid. Následovali další dobrodruzi. Propagátor balonového létání poručík Gale si s pomocí vařiče chtěl připravit svačinu v oblacích, ale během nepodařeného startu zahynul ještě dříve, než došlo na vaření. Kapitán Horatio Austin si pár exemplářů přibalil na svou expedici na Antarktidu.
Nápad s vařičem se osvědčil natolik, že Soyerovu verzi záhy začali vylepšovat nejrůznější vynálezci a na svých expedicích s nimi počítali další a další dobrodruzi. Roald Amundsen jím byl vybaven při své cestě na jižní pól, sir Edmund Hillary s ním vystoupal na Mount Everest. Princip však zůstal i více než 160 let od výroby prvního exempláře v podstatě stejný, jen excentrické šlechtice vystřídali kempaři a kotlíkáři.
