Pár kroků dolů po schodech a... jste v útulném tetovacím studiu. Tohle pražské se jmenuje Inkdividual. Podobné salony najdete v každém okresním městě, ale jen tady najdete tatéra, který vám doslova „vyšije“ vzor pod kůži. Tatér Martin Štuler je jediným v Česku, potažmo ve střední Evropě, kdo profesionálně využívá jehly a nitě k zanášení pigmentu. Ano, k tetování.
Týmž způsobem se tetovali původní obyvatelé arktických oblastí od Sibiře přes Čukotku až po Aljašku: Evenkové, Čukčové a také Inuité, známější coby Eskymáci. „Oblečení se šije všude, a když přemýšlíš, jak dostat inkoust pod kůži, tak je tohle logická cesta. Navíc v tak drsných podmínkách pro život,“ říká Martin Štuler, jenž vůbec nepoužívá obvyklý strojek. „Jehlou jsem šil poprvé v lednu 2012. Byla to jen klasická šicí jehla, pochromovaná. To byla velká ‚paráda‘,“ vzpomíná tatér, jak často se mu tupil už tak kulatý hrot. Vyzkoušel i jehlu kostěnou, ale na rozdíl od Eskymáků či Čukčů, kteří podle etnografů Boase a Bogoraze užívali i rybích kůstek, si tu svou odštípl z kravské kosti. „Naostřil jsem ji. Šlo to, ale hrozně blbě – každé dva stehy se otupila, zakulacovala,“ říká Štuler, přičemž si připravuje klienta Jiřího Sedláčka alias Fousage zakladatele salonu a známou postavu bodyartové scény v Česku.
Drobnější, ale originální
Vůbec prvně budou prošívat prst. Motiv se nejprve předkreslí. „Přemýšlel jsem nad něčím prostým, sem nahoru na palec, a tohle je takovej můj fógl univerzál – totemový pták,“ říká Fousage, který je v salonu řezačem a cutterem a provádí větší zásahy či skarifikace, jež lákají hlavně jedince toužící po rituálním prožitku a návratu k „primitivním“ kořenům.
Rozličné domorodé, archaické nebo i osobní symboly jsou též nejčastějšími obrazci, které Štuler šije. Křížky, vlnky, linky... Inuité tak tetovali ruce, u vdaných žen hlavně bradu vícerými čárkami, což bylo znakem dospělosti, statusu, iniciace.
Tetoval už něco podobného i Čechům? „Bradu jsem nedělal, obličeje zatím dva, ale ne šitím,“ vzpomíná Štuler, když si s lékařskými rukavicemi chystá „pacienta“, do nějž vbrzku vbodne svou šicí jehlu.
  |
Nejvíce se mu osvědčily chirurgické jehly, ale nikoliv zakroucené. „Chvíli mi trvalo, než jsem našel ty rovné, nezahnuté,“ říká tatér. První nářadíčka koupil v obchodě pro zubaře; nitě jsou bílé ze stoprocentní bavlny, krátce ustřižené – mají jen tak dva centimetry, které se postupně namáčejí do klasického tetovacího inkoustu. Po protažení zůstává barva pod kůží. „Krve teče asi i méně, než při tetování strojkem. Tady se udělají jen stroupečky,“ dodává.
Na Fousagově prošívaném prstu se pozvolna zjevuje jednoduchý obrazec. Celá procedura trvá necelou hodinu. „Kdo chce šití, žádné umrtvení ani nehledá. Lidé jsou zvědaví. Nejvíce vydržela jedna holka, šití boku asi osm hodin v kuse, ale po dvou hodinách mívají lidi i já už dost – bolí mě pak prsty,“ říká Štuler, který býval zvyklý si na vystoupení historického šermu šít i své vlastní věci: kožené brašny, boty... Nyní šije kůži znovu: ovšem lidskou.
Experimentální etnolog
O svém umu v červnu dokonce přednášel v pražském Anatomickém ústavu 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. K tetování nití se dostal náhodou, přes zájem o severské národy. Zajímalo jej, zda se třeba staří Skandinávci, kteří bývali s arktickými domorodci v kontaktu, nenechali takto tetovat. O metodě, které se například na Sibiři porusku říkalo šiťjo, se mnoho detailů nedočtete ani v odborných etnografiích. „Vše jsem dělal metodou pokus-omyl,“ říká Štuler, jenž vše ozkoušel nejprve sám na sobě; něco odkoukal z těch několika málo videí na webu. Na světě je totiž jen pár lidí, kteří touto archaickou technikou tetují. K nejznámějším patří Kanaďan Colin Dale žijící v Dánsku, kde provozuje salon Skin & Bone. Dale se přátelí s Larsem Krutakem, antropologem ze Smithsonian Institution, jenž se zajímá o přežívající nativní techniky tetuáží, cestuje a natáčí dokumenty v televizní sérii Tattoo Hunter.
Podobně jako Dale i Štuler je vlastně jakýmsi „experimentálním etnologem“, který v praxi zkouší zaniklé či zanikající ruční metody zdobení. Stejně jako mají archeologové svůj experimentální podobor, kde zkoušejí štěpení pazourků či pravěké hrnčířství, tak on tetuje nejen šitím, ale i bodcem v parůžku nebo polynéským poklepáváním tloukem na naostřený hřeben s vícero zuby.
„To jsem si zkusil na chodidlech, hřebínek jsem si udělal svůj z kovu, aby byl sterilizovatelný... Zkoušel jsem tetovat i dikobrazími ostny. Jde to, ale struktura trnu nejde dobře vytahovat, nešlo to čistit,“ vypráví Štuler. Nedávno si pořídil i thajské jehlice, jimiž tetují mniši. Jeho snem je sehnat si tradiční japonskou „násadku“.
O ruční kérky zájem je, o šití spíše menší. „Potetoval jsem tak pár desítek lidí. Člověk, který chce šití, se objeví jen jednou za dva měsíce. Jsou to spíš malé věci, aby měli na sobě něco vyšitého... Ručním tetováním se ale v pohodě uživím. Dělám linky, geometrické věci i stínovačky,“ říká Martin Štuler, jemuž zatím nikdo neomdlel. Jen jedna dívka se rozplakala.
Tomu je však dalek Fousage, který si po necelé hodince prohlíží originálně upravený prst. Je spokojen. A ví, že se kůže zhojí lépe než po práci strojkem, který kůží mnohočetně rozseká. Svým typickým způsobem seanci končí: „Aftercare je v pohodě. Stačí počurat a jít spát.“
