V Berlíně ovšem nic jednoduchého. Plavecké školy a kurzy jsou beznadějně plné. Některé děti se tady v Německu prý zapisují už dva roky dopředu a musí čekat na speciálním "wartelistu". To jsem tedy nečekala.
Ale ještě jeden šok jsem si z bazénu odnesla. To když jsme s Kryštofem navštívili ve veřejných hodinách místní plavecký bazén Stadtbad Tiergarten. Zrovna tu probíhal plavecký trénink a za sklem nás se synkem sledovaly celé muslimské rodiny se zahalenými ženami.
Všimla jsem si, že muži na mě zírají a ženy na mne vrhají odsuzující pohledy, že jsem odhalená (měla jsem plavky). Později mi jedna z nich dokonce řekla, že to uráží jejich kulturu a že bych měla nosit něco zahalenějšího – všimla jsem si, že učitelky v plavecké škole mají neopreny!
Možná jen smolný den, ale tahle historka mě přivedla k zamyšlení. Vzpomněla jsem si na nedávné vášnivé diskuse, které se vedly v Česku na téma šátky ve školách. Česká učitelka, která konvertovala k islámu a začala ve školce vyučovat zahalená. Nebo muslimské dívky, které odešly ze zdravotní školy, protože jim ředitelka zakázala nosit šátek.
O obou případech se horlivě diskutovalo. Převažovaly názory, že pokud si muslimka vezme šátek do školy a my jí to zakážeme, chováme se diskriminačně. Lidé, kteří se šátky ve školách nesouhlasili, byli označení za xenofoby netolerantní vůči ostatním kulturám.
Deník matkyVeronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi. |
Mě nikdo nemůže nařknout z netolerance. Žiju v Berlíně, v multikulturním městě a právě barevnost se mi tu líbí. V posilovně cvičím se zcela zahalenými ženami a můj syn navštěvuje školku, kde je míň Němců než cizinců. Má kamarády Afričany, Asiaty, Araby a já mám radost, že se od mala učí, že je svět barevný.
Naše státní německá školka je dokonce vegetariánská právě proto, že děti z různých kultur a náboženství nejí různé druhy masa. Už v tom je vidět velká tolerance, což je mi sympatické. Navíc v Berlíně jsou kvůli muslimkám vyhrazené plavecké hodiny jen pro ženy, což je taky ústupek tomuto náboženství a i to beru.
Přesto bych nechtěla, aby mé děti učila zahalená muslimka. Už tím by vyjadřovala názor a pohled na svět a tak nepřímo mé dítě ovlivňovala. Ani by se mi nelíbilo, kdyby se mé děti musely před jídlem modlit.
Náboženství a jeho symboly do škol a školek podle mě nepatří. Pokud někdo chce, může si dát dítě do úzce zaměřené školky. Stejně uvažují naštěstí i ostatní rodiče u nás ve školce.
Myslím si, že je přirozené respektovat pravidla země, kde jsme cizinci. Já jsem host v Německu a přizpůsobuju se tu. Je to pro mě cizí země a nikdo mne tu nenutí být. Stejný názor mám i na šátky. Když jedu do islámské země, taky respektuju tamní pravidla.
Pokud bych studovala v Saudské Arábii, vezmu si šátek a ani nepípnu. Ale do německého veřejného bazénu budu dál chodit učit svého syna plavat rozhodně v plavkách, nikoliv v neoprenu. A mrzí mě a vlastně i docela uráží, že za to budu čelit odsuzujícím pohledům.