31. října 2009 11:57 Lidovky.cz > Relax > Zdraví

Umřít v nemocnici není pro člověka to nejlepší

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Umírání v nemocnici (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Umírání v nemocnici (ilustrační foto). | foto: Reprofoto

Jedna infuze navíc umírajícího člověka nespasí. Ředitel Všeobecné fakultní nemocnice Královské Vinohrady Marek Zeman říká, že umírat doma je pro pacienta lepší, rodiny se však pod záminkou lepší péče snaží zbavovat starostí a nemocné nechávají v nemocnicích.

V létě zažila vinohradská nemocnice neobvyklý nápor příbuzných utonulého romského mladíka Iona Micleska z Rumunska, o něhož jste pečovali. Chtěli mu být nablízku. Jak se chovají příbuzní umírajících běžně?

Když někdo umírá mladý, je to jiné, než když umírá v pokročilém věku. Vztah rodiny k náhlému úmrtí mladého člověka bývá podobný i u nás, mísí se tam prvky zoufalství, nesmíření se... V tomto případě to jen bylo znásobeno početností a mírou emocí, které dávali najevo. Ale nepůsobilo to nijak špatně nebo konfliktně.

Chovají se příslušníci romské komunity ke svým umírajícím v nemocnici jinak než ostatní?

Je pravda, že v kategorii lidí, kde se smrt dá očekávat, se příslušníci romské komunity chovají obvykle s větším zájmem o svého člena.

V Česku umírá 60 procent lidí v nemocnicích. Patří umírání do nemocnice?

V našich případech je nemocnice často odložiště pro babičky nebo dědečky, umírající nebo těžce nemocné s tím, že většina příbuzných alibisticky říká, že umřít v nemocnici je pro toho člověka nejlepší. Já myslím, že to dobré není.

Realita je taková, že kromě hospiců, kde umírání je většinou důstojné, jsou tu domovy a oddělení následné péče a lůžková oddělení akutní péče, kam se přenáší tíha umírání. Správným krokem pro onkologicky nemocné jsou v takovém případě hospice. A správným způsobem pro většinu ostatních je vyřešit umírání doma.

Optimem není umírat v nemocnici a alibisticky tvrdit, že tam je nejlepší péče, ale především si myslím, že by se mělo umírat v domácím prostředí. Neříkám, že je povinnosti lidí si vzít umírajícího domů a že to všichni zvládnou. Říkám, že je to pro umírajícího nejlepší možnost a že pro to společnost má vytvořit podmínky.

V čem konkrétně by měla společnost těmto lidem pomoci?

Hlavně ošetřovatelskou péčí. A hmotně zabezpečit instituce ošetřovatelské péče i pečovatelské služby – oba tyto segmenty jsou velice málo zajištěny. Služby jako Home care by neměly být dostupné a proplácené jen několik hodin denně, ale až 24 hodin denně. Nejsou dostatečně hrazené.

Je to proto, že společenská poptávka je spíše menší než větší. Většina lidí si myslí, že nejlepší je dát někoho do nemocnice. Jistěže tam jsou k dispozici resuscitace, infuze atd., ale bavíme se o tom, že když někdo umírá, tak ho nezachrání o jednu infuzi víc nebo méně, ale jde o to, aby mohl umřít důstojně.

Kde chtějí umírat sami nemocní?

Tuším, že většina umírajících by byla radši doma než v nemocničním pokoji, třeba dvoulůžkovém, ale v prostředí cizím, kde se ta rodina v lepším případě střídá.

Když se ale vrátíme k tvrdé skutečnosti, že lidé skončí většinou v nemocnici, zkusím zrekapitulovat některé hlavní podmínky důstojného umírání, o nichž hovoří lékaři, a prosím, abyste je konfrontoval s reálnými možnostmi vaší nemocnice. Jednou z podmínek je trvalý kontakt s blízkými lidmi. Umožňujete ho?

Kromě případu epidemií jsou v nemocnici návštěvy možné vlastně kdykoliv. Pokud tomu nebrání stav pacienta (například po operaci) nebo provoz na některých špičkových zařízeních intenzivní péče, rodina může být u pacienta téměř kdykoliv. U lůžka umírajícího může někdo sedět i v noci. Jen nemáme jako v hospici další lůžko pro rodinného příslušníka.

Další podmínkou je respekt k soukromí pacienta.

To je jeden z nejdůležitějších standardů nemocnice. Informace o stavu pacienta sdělujeme rodině či blízkým jen po jeho písemném souhlasu, ve kterém sdělí jméno toho, komu lze informace podat.

A pokud vezmeme v potaz soukromí umírajícího a jeho rodiny – mají možnost, je-li blízký konec zřejmý – být třeba na jednolůžkovém nadstandardním pokoji, když projeví takové přání?

Pokoje jsou na rozdíl od dřívějška zpravidla po dvou třech lůžkách. Pokud rodina projeví zájem a je volný nadstandardní jednolůžkový pokoj, pak je možné, aby byl umírající sám, ale standard to není a jednolůžkových pokojů není dostatek.

Řada lidí si myslí, že je chyba, když někdo vedle něj umře, často to více vadí tomu, kdo pak v pokoji zůstane.

Mají umírající a jejich blízcí v nemocnici psychologickou či duchovní pomoc?

Například na onkologii je psycholog součástí týmu. Byla otevřena nemocniční kaple. Mezi pacienty o bohoslužby zájem není, ale o soukromý duchovní rozhovor u lůžka ano.

Nutnou podmínkou je dále systematická léčba bolesti.

To je běžné u každého onemocnění.

Má nemocnice speciální tým nebo oddělení paliativní péče?

Je tu ošetřující lékař a konzilium, psychologická podpora, tišení bolesti. Speciální oddělení paliativní péče nemáme.

Mimořádně důležitá je také komunikace mezi lékařem a pacienty, respektive rodinou, o závažných diagnózách či blížící se smrti. Jak jsou lékaři školeni a vybaveni v tomto ohledu?

Školeni jsou na úrovni fakulty, kde mají lékařskou etiku atd. Ale to má hrozně daleko k tomu, aby to lékař ovládal a dělal to dobře. Je to i povinnost lékaře, ale v praxi jsou v tom určitě velké nedostatky. Rozhodně si nemyslím, že je dobré posílat pacienta opakovaně na ozařování a přitom mu říkat, že rakovinu nemá.

Myslím, že umírající by měl mít nějakou naději, ne klamavou. Ale nějakou. Měl by být v zásadě smířený s tím, že umře a že je na cestě ze života. Ale i tak potřebuje naději a péči.

Když se vloni zvedla velká kritika Léčeben dlouhodobě nemocných (LDN), objevil se i názor, že když fungují hospice, proč jimi nenahradit špatně fungující LDN. Je fér stavět hospice a LDN proti sobě?

Lůžko následné péče má jiné poslání než hospic – řada lidí v LDN je ve stavu po těžké operaci, je to dlouhodobá hospitalizace, mnozí lidé se tam doléčuje a vyléčí – a v tom je jejich hlavní funkce. Hospice jsou určeny pro umírání.

Přesto se LDN staly se synonymem "špatného" umírání. Proč?

Problém je v tom, že ani na LDN nejsou peníze. Druhá věc je, že to není prostředí určené pro umírání, přesto tam lidé umírají. Je to proto, že část lidí, je tam odložena rodinou, která by se leckdy postarat mohla. Když tam někdo leží měsíce a měsíce a personál tu situaci zná, a ačkoliv pacient za to nemůže, není bohužel někdy personál tak motivován jako u pacientů, kde je šance, že se uzdraví nebo přinejmenším dostanou domů. Tím se zase vracíme k domácí péči.

Je reálné, aby k umírajícím domů docházeli praktiční lékaři?

Reálné to je, ale s velkým omezením. Služba praktického lékaře pro dospělé by se měla starat v předepsaném režimu, v rámci kterého jsou i hodiny pro návštěvní službu. Někdy se tak ovšem neděje.
Za mnohem účinnější považuji anglosaský systém. Tam mají v kartotéce méně lidí, dostávají od pojišťoven vyšší příjmy a starají se o ně tak, že jim mohou zajistit službu 24 hodin denně. V praxi je to organizováno tak, že si lékaři vytvoří malou skupinu lidí, střídají se při službách, mají společné pracoviště, takže se navzájem informují o pacientech. Dnes ale praktiční lékaři u nás většinou sloužit nechtějí.

Myslíte, že by se nemocnice, pečovatelské služby a hospice mohly nějak spojit a upozornit pojišťovny a politiky na to, že nastavení takových podmínek, za nichž by mohli lidé umírat doma, je výhodné pro všechny?

V tom jsem skeptický. Každý si hlídá svůj díl koláče.

Daniela Iwashita, Lidové noviny
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz