12. března 2010 10:17 Lidovky.cz > Relax > Vztahy

Už to není miminko?! Osmý měsíc života a zásadní proměna

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Smějící se miminko. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Smějící se miminko. | foto: Shutterstock

Byl to docela nepodstatný zážitek, jedna malá poznámka. Zrovna jsme se s Kryštofem potili v přetopené čekárně u dětského lékaře (je tam asi 40 stupňů kvůli nejmenším miminkům), když si to mezi nás nakráčel s maminkou asi dvouletý chlapeček a vyhrkl: "Jé, miminka!"

Přejel si celou místnost ostřížím zrakem a pak vědátorsky ukázal na mého synka se slovy: "Ale tohle, to už není miminko!!" Jeho maminka se zasmála a přitakala mu. "Ano, to už je kluk jako ty!" Já jsem se taky pousmála, ale vlastně mi to přišlo docela líto. Opravdu jsem si chvílemi mezi nejmenšími kojenci přišla s mým chlapečkem trochu nepatřičně. Některé dětičky mi připadaly tak titěrné, že jsem nevěřila, že to jsou normální čtyřkiloví kojenci. Bála bych se na takové dítko sáhnout, přesto jsem přesně s takovým docela nedávno suverénně manipulovala. Živě jsem si vybavila, jak jsem přinesla svoje miminko do ordinace poprvé. Jak jsem ho opatrně rozbalovala z bílé zavinovačky. A jak se na nás maminky starších dětí dívaly a komentovaly, jak to je malinký a roztomilý uzlíček. Teď mi tu místo něj seděl na klíně kluk jak buk s autíčkem v ruce! "Víte, co je nejlepší? Lidi, které si já pamatuju jako novorozeňátka, mi sem teď nosí vlastní miminka," usadil mne náš dětský lékař, když jsem si nostalgicky posteskla, jak to rychle utíká.


Je to zvláštní, jak rychle čas s dítětem letí. Sotva jsem si zvykla, že jsem těhotná, měla jsem doma miminko. A když jsem si jakž takž zvykla na to, že jsem matka a přestala jsem si s kočárkem připadat tak nepatřičně, mám doma už osmiměsíční dítě, které se mění ze dne na den. Ještě na podzim jsem se nervózně ptala zkušenějších matek, kdy už začne konečně trochu sahat po všech těch hračkách, co se nám doma nahromadily (zpočátku mu byly fuk, pak je maximálně pozoroval). Nervózně jsem listovala příručkami a zjišťovala, kdy už se začne sám přetáčet v leže na bříško. Ani jsem se nevzpamatovala a tento ještě nedávno nehybný tvor teď sám od sebe vstává, opírá se o stůl a snaží se chodit! Vytahuje nám knihy z knihovny a mlátí paličkou do plechovky. Probírá mi v kuchyni šuplíky. Předvádí se před návštěvami, nahlas se směje, natahuje ke mně ruce a brouká si slabiky. Prostě dělá všechny ty věci, o kterých jsem četla v příručkách a které mi ještě nedávno přišly neuvěřitelné.

Nestačím se divit, jak rychle jeho vývoj pokračuje. Nestačím to ani zapisovat do jeho pamětní knížky v sekci "poprvé". Přijde mi, že se teď vyvíjí snad ze dne na den. A právě tento osmý měsíc vnímám jako určitý zlom. Proměnu z miminka v malého "opravdového člověka"! To je výraz, který použila jedna má kamarádka. Právě mé bezdětné kamarádky změnu synka ocenily nejvíc! Dokonce i ty, kterým děti nic neříkají. Jedna si ho nedávno poprvé pochovala a přestala se bát, že mu svým dotykem způsobí újmu. "Je fakt zábavnej," pochválila ho jiná, která řeší, že zatím nemá vůbec mateřské pudy a syn ji dosud nechával chladnou. Teď s úžasem komentovala, jak je roztomilý. Byla z něj tak unešená, že mi ho pomohla i nakrmit kaší. A to nemluvím o kamarádkách, které jsou zrovna těhotné. Jedna z budoucích maminek mi ho pomáhala koupat a naprosto se roztékala nad tím, jak si synek hrál ve vodě s knížkou. "Teď je to poprvé, co na mě asi skočily ty hormony. Jsem z něj úplně hotová," přiznala se mi.

A já? Jsem samozřejmě pyšná, že je moje dítě pro některé konečně "reklama na dítě" a ne na to, jak si pořídit kruhy pod očima a zabarikádovat se mezi plenami. Na druhou stranu, když jsem nedávno třídila malé miminkovské věcičky, stýskalo se mi! Teď když vidím miminko, jsem rozněžnělá a všem ty drobečky skoro závidím. (Přesvědčila jsem se, že člověk má selektivní paměť a všechny útrapy kolem nejmenších miminek brzy zapomene.) Já už doma totiž mám chlapečka, ne miminko. Kluk z ordinace měl asi pravdu. Ale pro mě je to pořád můj malý drobeček. A věřím, že tuhle větu možná budu říkat i za deset let…

O autorce

Veronika Švihelová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poslední tři roky působí jako reportérka kulturní redakce ČT. Od června 2009 je na mateřské se synem Kryštofem.

Kontakt: veronika.svihelova@seznam.cz

Veronika Švihelová
  • 0Diskuse