Ať to zní jakkoliv ošklivě, v podstatě měla tak trochu pravdu. Nejmenší miminka jsou vlastně taková zvířátka. Jediné na čem jim záleží je pořádně se najíst a vyspat, případně se zbavit bolesti bříška. Je jim jedno, jestli jste s nimi doma vy nebo třeba sousedka.
Jak ostatně píšou chytré knihy, malým miminkům se nestýská, protože vás ještě nepoznají a nemají na vás vazbu. Moje známá, která má o dva měsíce staršího chlapečka mi dokonce svěřila, že jí zpočátku přišlo, že kolem něj jen skáče a on jí za to odměňuje maximálně pláčem. Ač to zní iracionálně (dítě se vám přeci nemusí odměňovat za péči, natož novorozenec), byla z toho prý nešťastná. Změna přišla s prvním úsměvem. "Představ si, že všichni na něj dělají opičky a on nic. A pak stačí, když k němu jen přijdu a on vykouzlí široký úsměv na celé kolo," tvrdila mi nadšeně.
Taky jsem netrpělivě očekávala první úsměv svého chlapce a když jsem se v šesti týdnech poprvé dočkala jeho náznaku, obvolávala jsem celou rodinu s tou radostnou novinkou. Taky jsem se těšila, až začne brát něco do ruky a napjatě sledovala, jak se snaží natáhnout pro hračky v lehátku. A pak se dotkl. A najednou to šlo takovým fofrem, že jsem nestačila žasnout. Za tři měsíce mám doma z bezbranného uzlíčku, chlapečka, který si hraje, brouká, žvatlá, suverénně manipuluje s hračkami, otáčí se na mě, sleduje mě a pořád si chce stoupat! Už to není jen zvířátko! A musím uznat to, co se píše a co mi říkaly maminky v okolí: tři měsíce jsou dalším velkým předělem po šestinedělí.
Za první tři měsíce udělá člověk takový mentální a fyzický pokrok jako už nikdy ve svém životě. Už třeba taková hmotnost. Kojenci zvětší svou váhu průměrně o dvě třetiny. Je to asi jako by se šedesátikilový člověk vrátil po letních prázdninách jako stokilová koule. Není se čemu divit, když vypijí denně tak 600 mililitrů mléka. V poměru k váze je to asi jakoby 70kilový dospělý spořádal denně 10 kilo potravy. A nemluvím o růstu - miminka klidně rostou prý i o 1 milimetr za den. A hlavně - ty úsměvy jsou stále větší a větší a dokonce hlasité! Nemám ráda klišé, ale jednomu musím dát zapravdu: "úsměv dítěte je to nejkrásnější na světě". A tak si teď užívám bezzubých úsměvů a každodenních pokroků a nikdy bych neřekla, že to může být taková zábava. Jsem zvědavá, co mě čeká dál.