12. června 2009 12:35 Lidovky.cz > Relax > Vztahy

V Afghánistánu vítězí humor nad strachem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Iva Šmejkalová (26), zemědělská poradkyně českého Provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánistánu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Iva Šmejkalová (26), zemědělská poradkyně českého Provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánistánu. | foto: Pavel Wellner, Lidové noviny

Více než rok strávila absolventka oboru zemědělství tropů a subtropů Iva Šmejkalová v provincii Logar v Afghánistánu, odkud se vrátila před pár dny. Snažila se tam naučit místní, jak efektivně pěstovat a zpracovávat místní produkty. Zažila však i okamžiky strachu, když v bunkru čekala, až skončí raketové útoky.

Dej chudému prut a nauč ho chytat ryby. Problém je v Afghánistánu v tom, že lidé jsou tam za léta válečného konfliktu zvyklí, že když se neurodí, tak jim prostě Západ něco pošle. My je chceme naučit odpovědnosti za vlastní život. Obrazně řečeno – nechceme jim dávat rybu, když budou mít hlad, chceme je naučit ryby chytat.

Třikrát týdně jsme jezdili ze základny ven vytypovat nebo zkontrolovat projekty. Kvůli bezpečnosti místní zemědělci nikdy dopředu nevěděli, kdy k nim přijedeme. Při výjezdu jsme museli mít neprůstřelnou vestu, helmu, protistřepinové brýle a ženy i šátek, který nás kompletně zahaloval. Jezdili jsme americkými hummery v doprovodu vojáků a na místě projektu jsme se směli zdržet nejvýš dvě hodiny.

Ženy versus muži. V Afghánistánu je převažujícím náboženstvím islám, to znamená, že ženy jsou ve společnosti upozaděny. Také tam platí pravidlo, že čím je člověk starší, tím větší má respekt. Já jsem mladá žena, navíc blondýna. Zpočátku byli ze mě rozpačití, ale časem pochopili, že pokud chtějí, abychom jim pomohli, měli by mě respektovat. Neměla jsem s nimi žádný problém.

Manželky jsou tabu. Člověk musí ctít místní zvyklosti. Například by si měl uvědomit, že některá témata jsou pro hovor s místními lidmi nevhodná. Když jsme se s nimi víc sblížili, bylo možné se bavit o politice, o počasí a o rodině obecně, ale nikdy o jejich ženách. To je pro ně velmi soukromá záležitost. Mě se například nikdy nezeptali, jestli jsem vdaná, a stejnou zdrženlivost očekávali i od nás.

Chválí Čechy, na Američany si většinou stěžují. Češi jsou v Afghánistánu oblíbení, protože pomáhají a respektují místní kulturu, zatímco na Američany si stěžují, prý se chovají arogantně. Ono se není moc čemu divit, Američané tam mají i velmi mladé, nezkušené vojáky. Když vidíte osmnáctileté dítě, které vláčí samopal, tak máte docela strach, aby se něco nestalo. Naši vojáci podléhají velmi přísnému výběru a jsou ve všech směrech mnohem profesionálnější.

Hlad po vzdělání. Kromě materiálních věcí, jako jsou stroje nebo obyčejné cesty, chybí v Afghánistánu nejvíc vzdělání. Byli jsme nadšení, když jsme viděli jejich zájem o nové věci. Vedla jsem například školení místních vládních úředníků na testování půd. Pořídili jsme jim malé testovací sady – vypadá to trochu jako Malý chemik – a oni dělali pokusy. Měli ohromnou radost, když se dobrali správného výsledku. Takových okamžiků jsme zažili mnoho a vždycky to byl pro nás velmi silný zážitek.

Chtěla jsem to zabalit. Samozřejmě byly i momenty, kdy jsem chtěla utéct, zabalit to. Pravidelně se mi to stávalo, když jsme seděli v bunkru během raketových útoků. To jsem se vždycky říkala: tak my se tady můžeme přetrhnout, a oni po nás střílejí.

Humor vítězí nad strachem. Když se rozezní siréna na poplach, popadnete, co můžete – vestu, helmu, deku – a nemáte ani čas přemýšlet o tom, kdo a proč na vás střílí. Prostě se chcete zachránit. Kdybych byla v bunkru sama, asi bych se strachy zbláznila. Naštěstí nás tam bylo vždycky víc. Pomáhal nám humor, i když hodně černý. Sázeli jsme se třeba, kolik spadne raket, nebo jsme si s kolegyní prohlížely módní časopisy s modely, které jsme si tam rozhodně nemohly vzít na sebe.

Žena mezi muži. Momentálně je v české misi v provincii Logar asi pět procent žen. Zbytek jsou muži. Být ženou v mužském kolektivu je příjemné – když potřebujete přitlouct poličku, vždycky někoho uprosíte. Na druhou stranu je ale třeba, aby si žena dávala pozor, aby se nechovala vyzývavě. Musí zachovávat dekorum a nejitřit vášně, zejména ve vztahu k místním zaměstnancům a americkým vojákům. S českými vojáky nikdy žádný problém nebyl, měly jsme s nimi velmi dobré vztahy, řekla bych až přátelské.

Nalíčená mezi štěrkem. Tam, co jsme byli, je hrozně prašno, všude je štěrk, a když se zvedne vítr, je člověk hned celý špinavý. Naštěstí hygienické podmínky byly dobré, měli jsme teplou a studenou vodu, dokonce i kadeřníka jsme na základně měli! Je pravda, že jsem měla trochu menší motivaci se šlechtit a foukat si vlasy, když jsem věděla, že si na hlavu stejně narazím helmu. Jeden rituál jsem si však neodpustila: od patnácti let si každé ráno líčím oči a toho jsem se nevzdala ani tam. Aspoň jsem měla pocit, že jsem to pořád ještě já…

Běhání ponorku zahání. Byli jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně a to se ponorkové nemoci nevyhnete. Měli jsme ale velké štěstí na kolektiv, takže jsme nezažívali konflikty. Ale stejně stačilo, že člověk dostal z domova nějakou horší zprávu, nebo naopak žádnou nedostal, a už se to podepsalo na jeho psychice. V takových chvílích jsem šla běhat. Potřebovala jsem ze sebe tu špatnou náladu vyběhat. Dělali to všichni. Každý, kdo tam byl, sportoval mnohem víc než doma.

V Praze jsem sama.
Když jsem se před pár dny vrátila, překvapilo mě, že si připadám tak sama, i když jsem se vrátila do prostředí, které dobře znám. Chybí mi ti lidé okolo… Teď mě čeká dokončení doktorandského studia na Institutu tropů a subtropů. To mě zaměstná další čtyři měsíce.

Vydržím všechno! Byla to skvělá životní lekce. Mám radost a pocit uspokojení, že jsem se podílela na něčem, co má hmatatelné výsledky, ale setkala jsem se tam s věcmi, které znám jen z knížek. Největší přínos to ale mělo pro moji osobnost. Zjistila jsem, že vydržím úplně všechno. Když jsem tam odjížděla, prohlašovala jsem, že budu litovat jen v případě, že se vrátím bez nějaké končetiny. To se sice nestalo, ale zažila jsem těžké chvíle, bylo to horší, než jsem čekala. Přesto nelituju. Kdybych se měla rozhodovat teď, šla bych do toho znovu.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.