Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Dříve mohlo být v jedné třídě 80 žáků, říká historička Čechurová

Věda

  12:16
Slušný plat, kratší pracovní dobu, svým způsobem elitní společenské postavení, ale také nutnost zvládnout přeplněné třídy. To vše obnášelo podle historičky Jany Čechurové učitelské povolání.

Učitel se těšil úctě. V druhé polovině 19. století patřili kantoři k vedoucím postavám společenského života. Na snímku Jana Čechurová. foto:  Dan Materna, MAFRA

LN: Zaujala mě scéna z filmu Karla Kachyni Sestřičky, v níž se říká, že si učitel musel chodit pro děti na pole. Skutečně se ještě v poválečných letech stávalo, že by rodiče nechtěli děti do škol posílat?
Možné je všechno, nepřipadá mi to ale moc pravděpodobné. Možnost omluvit děti z výuky kvůli polním pracím kdysi skutečně existovala, roku 1922 byla ale tato praxe zakázána. Padesátá léta jsou naopak spojena se zapojováním školních dětí do prací v postupně kolektivizovaném zemědělství. Školáci museli pomáhat na polích s vybíráním brambor, starší se účastnili chmelových brigád. To je myslím typičtější obraz padesátých let.

LN: Přineslo zavedení povinné školní docházky velkou změnu, nebo to byla spíš formalita?
Určitá část dětí do školy samozřejmě chodila už předtím a část naopak nechodila ani potom. Změna byla v tom, že od této chvíle, tedy od roku 1775, bylo vzdělávání povinné a také kontrolované státem. Ze začátku byl ale škol nedostatek a vůle rodičů posílat do nich děti nebyla valná, takže trvalo ještě dlouho, než se do nich dostaly opravdu všechny děti ve věku od šesti do dvanácti let, na které se povinnost školní docházky vztahovala. Ještě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století nechodila pravidelně do školy přibližně třetina dětí. V třicátých letech devatenáctého století už to ale bylo méně než deset procent. Děti z vyšších vrstev školu nenavštěvovaly, protože měly soukromého učitele.

LN: Vyučování začínalo už tehdy osmou hodinou ranní?
Osmá je takový nejčastější mezník a vyučování bylo koncipováno jako celodenní s pauzou na oběd, na který děti chodily většinou domů. Někde ale probíhalo dvojí vyučování. Protože by se všechny děti do třídy nevešly, učila se část z nich od rána a druhá část chodila na vyučování odpolední. Častější to bylo například za války, kdy z některých škol vznikly lazarety a kapacita těch zbývajících nestačila. Vyučovací hodina trvala až do poloviny dvacátého století padesát minut.

LN: Jak na tom byli učitelé? Dnes si stěžují na nízké společenské postavení, cítí se podhodnoceni. Vždy to tak ale nebylo.
Pozice učitele se posilovala hlavně v průběhu devatenáctého století. Už to, že dosáhl aspoň nějakého vzdělání, bylo úctyhodné, byť tomu nemusel odpovídat jeho plat. Je třeba si uvědomit, že společenská skladba v té době byla jiná než dnes, kdy má poměrně vysoké procento lidí vysokoškolské vzdělání a také pracovní podmínky jsou už úplně jiné. V devatenáctém století se učitel zapojoval do různých osvětových spolků, byl tedy nositelem vzdělanosti a organizátorem života v obci.

Jaký měli učitelé plat? Byli přetěžovaní více než dnes? A mohli učit i bez patřičného vzdělání?