Každý Moskvan, který měl to štěstí navštívit tento bájný restaurant nedaleko Kremlu, který byl za sovětských časů pověstný svou gruzínskou kuchyní, si na něj zachoval vřelou vzpomínku. „Když jste se v SSSR zmínili o slavném kuřeti z Aragvi, grilovaném s ořechy a česnekem, byla to vstupenka mezi společenskou smetánku. A jejich kuře bylo skutečně vynikající!“ vzpomíná třiaosmdesátiletá bývalá překladatelka Nelli Maksimovová.
Gruzínská kuchyň
Aragvi, často připomínaný v sovětských filmech a literatuře, byl tak trochu moskevskou obdobou slavného pařížského restaurantu Maxim’s. Navštívit ho však mohli jen ti, kdo byli s to zaplatit desetinu průměrné měsíční mzdy za večeři po boku umělců, kosmonautů, filmařů nebo šachových velmistrů.
Po pádu komunismu v roce 1991 stát zařízení privatizoval. Vystřídalo se tu několik vlastníků. Avšak Aragvi v době tržního hospodářství a s klientelou z řad nových zbohatlíků rychle ztratil svou prestiž a v roce 2003 byl uzavřen. O deset let později se jeho noví majitelé, skupina Tačir a Gor Nachpetian, rozhodli investovat přes 20 milionů dolarů, aby oživili legendu sovětských časů. Podnik byl znovu otevřen letos v dubnu.
Vstupte i bez oblečení. V Londýně v červnu otevřou nudistickou restauraci |
Na jídelníčku nalezneme klasiku gruzínské kuchyně, jako jsou velké ravioli plněné masem chinkali nebo sýrem plněné chlebové placky chatčapuri, ale také pokrmy od Černého moře, jako jsou pomazánky ze sleďů nebo boršč. „Chceme navázat na nostalgii minulé doby,“ přiznává Gor Nachpetian, původem ze sovětské Arménie.
Při restaurátorských pracích bylo objeveno zdivo paláce ze 17. století a pozůstatky středověké ulice. To dnes slouží jako dekorace v podzemí nového Aragvi. V hlavních sálech renovovaného restaurantu připomínají zdobné motivy velký sovětský styl: traktory, snopy obilí, usmívající se dělníci, a to zejména v sále zasvěceném šéfovi stalinské tajné policie Lavrentiji Berijovi, který stál za vznikem restaurantu v roce 1937, v době největších čistek.
Restaurant, který je umístěn v bývalém hotelu, kde nocovali Lev Nikolajevič Tolstoj a Anton Pavlovič Čechov, je pojmenován podle gruzínské řeky Aragvi.
V té době se některé potraviny dopravovaly do Moskvy ve zvláštním vlaku z Tbilisi. Za Stalina, který pocházel z Gruzie, se gruzínská kuchyně servírovala i v Kremlu a sovětští občané na ni pohlíželi jako na kuchyni carskou, konstatuje Leonid Parfjonov, autor několika knížek o všedním životě v SSSR. Po Stalinově smrti v roce 1953, kdy byl v Sovětském svazu nedostatek potravin, byla gruzínská kuchyně se svým vínem a kořením synonymem radosti ze života a symbolem sovětského elegantního stylu.
Restaurant Aragvi za sovětské éry navštěvovali zahraniční diplomaté a tak byl prošpikován odposlouchávacími zařízeními. Za druhé světové války to byl jeden z mála moskevských restaurantů, který zůstal otevřený.
Návštěvou provětráte peněženku
Koncem roku 1943 to bylo právě zde, kde byl oficiální básník Sergej Michalkov, otec budoucích režisérů Nikity Michalkova a Andreje Michalkova-Končalovského, vyzván, aby složil slova pro novou sovětskou hymnu.
„Pro KGB byl Aragvi oblíbeným místem, kde se rekrutovali špioni a kde se konaly rozlučky s agenty odjíždějícími do zahraničí,“ vzpomíná Michail Ljubimov, který dlouho řídil špionážní aktivity proti Británii a Skandinávii. „Při jednom bujném večírku jeden z našich vyzval k tanci krásnou dámu, aniž by věděl, že to je americká špionka sledovaná KGB,“ říká s úsměvem. „Dříve byl pro mě Aragvi příliš drahý. A takový je i dnes,“ konstatuje devětačtyřicetiletá právnička Marina Dolgichová a opouští restaurant.
