Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

V zemi, kde o něco jde

Evropa

  20:00
PRAHA - Michael Žantovský má Izrael, ve kterém už čtyři roky velvyslancuje, opravdu rád. I když s dětmi na tržiště raději nechodí a restauraci si vybírá podle toho, zda před ní stojí muž s detektorem.

Žantovský. foto: Nora GrundováLidové noviny

Tel Aviv na rozdíl od zbytku Izraele jako by neměl nic společného se Středním východem. Ulice jsou navlas podobné americkým, jídlo je tu k mání jakékoliv košer i nekošer, o sobotách tepe noční život a veselé rodiny se spoustou dětí se promenují sem a tam.

První naše setkání proběhlo na telavivské ambasádě. Zelení zarostlá vilka nedaleko místa, kde přišel o život Jicchak Rabin, byla až nápadně nenápadná. Z výstavy velkoformátových fotografií Jaroslava Abbé Libánského v prvním patře budovy do ztichlého prostoru pobaveně hleděly hlavní postavy českého undergroundu 70. a 80. let.

Michael Žantovský nás vítal ve své dosti asketické kanceláři, ze které jsme se posléze vydali projít jedno z nejstarších přístavních měst na světě, Jaffu s jejím sluncem pozlacenými ulicemi, plnými bazarů a tržišť. Pan velvyslanec má Izrael zjevně v lásce. „Tady je jediný vinný bar v Izraeli,“ poznamenal před starobylým domem a v jeho hlase probleskla veselá poťouchlost, která bývala jeho trademarkem stejně jako typicky rozcuchaná patka nad čelem.

Vypráví o diplomacii, politice, literatuře i o pověstné kvalitě izraelského pečiva, sýrů, zeleniny a vína. „I starost o jídlo vychází z halachy. To, jak se u nás mrskalo s chlebem či rohlíky v jídelnách, to je tu nepředstavitelné.“

Baví vás dělat diplomacii v Izraeli?

Je to něco jiného než práce ve Washingtonu, ale svým způsobem ještě dramatičtější. Izrael je sice malá země, ale zároveň neuralgický bod dnešního světa. Takzvaná velká diplomacie tu pořád ještě má nějaký význam. Izrael je země se skutečným problémem, o jehož vyřešení různí politici a diplomaté usilují už několik desetiletí, zatím nepříliš úspěšně.

Jakou má Česká republika ambici hrát diplomatickou roli mezi Izraelci a Palestinci?

Upřímnou, ale opatrnou. Musíme vycházet z vědomí vlastní velikosti relativně malé země. Ještě sami dotváříme vlastní vnitřní i vnější prostředí. Některé předpoklady pro to máme, v Izraeli se těšíme hlavně z historických důvodů jako země neobyčejně dobré pověsti a jméno České republiky a Československa už od Tomáše Garrigua Masaryka tu má velkou váhu až dodnes. Na druhou stranu jsme udržovali dobré styky s řadou arabských států v sousedství a udržujeme i dobré styky s Palestinskou autonomií. Nemůžeme mít ale nějaké mesianistické cíle, to by bylo nad naše síly.

Staráte se i o palestinskou část? Stýkáte se například s jejich politiky?

Máme dobré styky s Palestinskou autonomií, která má svého velvyslance v Praze. My máme takzvaný styčný úřad v Ramalláhu, který je formálně součástí našeho úřadu. Ale i já se s palestinskými představiteli setkávám, ať už na konferencích v Evropě, nebo když přijedou do Izraele.

Co Palestinci očekávají?

To je trochu jako v některých manželstvích. Naprostá většina Izraelců, s kterými mluvím, se chce dohodnout s Palestinci na vytvoření dvou států, na tom, že budou žít vedle sebe v míru, a naprostá většina Palestinců si přeje totéž, chtějí žít v míru a budovat si vlastní zemi, dohodnout se s Izraelci. A přesto se nemohou dohodnout. Dva lidé si přejí totéž, a ono to není totéž. Typický úkol pro manželského terapeuta. Často stačí jen ujasnit si definice, co to znamená národ, národní stát, navzájem se uznávat. Tato slova mají pro obě strany různý obsah. Stejně jako dokud se partneři v manželství neshodnou na tom, co to je věrnost, co to znamená žít spolu, tak spolu nebudou moci žít, i když budou tisíckrát tvrdit, že spolu chtějí žít a že si budou věrni.

V čem vidíte rozdíly jejich povah?

Když budeme paušalizovat, najdeme rozdíly. Ale když se podíváte blíže, uvědomíte si, že spolu mají více společného, než se zdá a než by si chtěli přiznat. Mají podobný způsob komunikace, když se nechají o samotě, dokážou si spolu hezky popovídat.

Prý organizujete izraelsko-palestinské fotbalové mužstvo?

Můj kamarád, novinář Jerold Kessel, svého času slavný reportér CNN, se na důchod přestěhoval do Jeruzaléma. Natočil film o fotbalovém mužstvu v arabském městě Sachnin, které trénuje židovský trenér a kde spolu hrají Arabové i Židé. Napadlo nás, že připravíme turnaj pro arabské a židovské děti a já navrhl do toho zatáhnout Evropskou unii, aby každá členská země sponzorovala jedno družstvo. Letos by to snad mělo vypuknout.

Jaký je vlastně nejoblíbenější sport Izraelců? Také fotbal?

Bezesporu fotbal – vášně budí velké, i když možná ještě více klubové než národní. Židovské fotbalové kluby se původně hlásily k té či oné větvi sionismu a dělily se na radikálně levicové, umírněně levicové a pravicové. V každém případě se mi zdá, i když nejsem velkým fotbalovým odborníkem, že Izraelci jsou natolik individualisté, že ačkoli mají některé vynikající hráče, týmové sporty jim moc nejdou.

Izrael letos slaví šedesát let své existence, o kterou však jeho okolí usiluje. Odkud myslíte, že přichází ta největší hrozba?

Uvozovky dolníKdyž přijedu do Prahy, otevřu noviny a zjistím, že nejdůležitější zprávou je pátrání po dvanáctileté Aničce, která navíc ani neexistuje, tak si říkám, zlatá země, která má takovéhle starosti. Uvozovky horní

Ta vnější je jasná, jsou to snahy Íránu, militantního islámu a radikálních palestinských skupin. Ale je tu ještě jeden potenciální nepřítel, a tím jsou rozpory uvnitř židovského národa, jeho nejednotnost. Izraelská společnost je nesmírně rozmanitá a názorové proudy spolu často vedou nesmiřitelnou válku. Pokud se vede demokratickými prostředky, v pořádku. Ale ve starověku židovstvo na podobné názorové střety, které přerostly v násilí, doplatilo zánikem Druhého chrámu a dvěma tisíciletími diaspory.

Mluvíte hebrejsky?

Kacha kacha, tedy jakžtakž. Učil jsem se hebrejsky pár měsíců před příchodem sem a tady jsem absolvoval jeden kurz. Ale nemám moc příležitostí, tak mluvím všelijak. Nemám problém číst a trochu píšu, ale mám problém hlavně s rozuměním, když na mě mluví dialekty. Nemám na to ucho.

Vy, překladatel, nemáte na jazyk ucho?

To, že překládám, neznamená, že jsem talentovaný lingvista. Připomíná mi to, když jsem za komunistů sloužil na vojně aměli přijet soudruzi z východního Německa, velitel mi řekl, že budu překládat. Tak já fajn, ale že neumím německy. A on, že v papírech mám, že jsem překladatel. Tak že prý jim budu tlumočit.

Ale začal jste už překládat z hebrejštiny.

Na živobytí bych si tím nevydělal, ale strašně mě to baví. Překládám paměti Amose Oze, úžasnou knihu. Sleduji sice dění v americké literatuře, ale možná je znakem stárnutí, že mi připadá, že tam momentálně nic tak úžasného není. Možná je to tím, že literatura přestává být oblastí velkých výkonů. Žádný Proust nebo Joyce není na obzoru. Konkurence dalších médií je velká. Možnosti filmové a obrazové zkratky jsou nekonečně větší, než když se píše rukou, a dostanou se k mnohem více lidem. A přesto dnes na světě čte daleko větší počet lidí daleko větší počet knih než kdykoli předtím v historii. Problém je, že devadesát procent z nich jsou pitomosti.

Vystudoval jste psychologii, překládal jste, byl jste velvyslancem v USA, pak senátorem. Co bude dál?

Nikdy jsem si neplánoval budoucnost, člověk je tím, co dělá. V psychiatrickém ústavu jsme pracovali na výzkumu v oblasti etologie, jejíž základním zjištěním je, že některé vzorce chování jsou nám vrozené a žádná ideologie a výchova s tím nic nenadělají. To pochopitelně nebylo tehdejší ideologii po chuti, tak jsem odešel. Na volné noze jsem překládal a občas přispíval do samizdatu. Pak jsem dostal nabídku, abych dělal korespondenta pro Reuters, to byl zrovna rok Václavských náměstí. Třetí den po revoluci jsem si uvědomil, že píšu o událostech, kterých jsem sám účastníkem, tak jsem poprosil Reuters o propuštění. Za pár dní jsem byl mluvčím OF.

To byl dost úžasný moment, ne?

Jo, to byl, ale on nebyl čas se ten rok zastavit ani na vteřinu a uvědomit si, jak je to vlastně úžasné. Když to pak zvolnilo, tak už to zase tak úžasné nebylo.

Zajímá vás, co se v České republice děje? Nestane se diplomatovi dlouhodobě žijícímu v cizině, že se mu problémy v jeho vlasti, zprostředkované jakýmsi zpravodajem, vzdálí?

Člověka perspektiva poznamenává. Když přijedu v létě do Prahy, vezmu si na letišti noviny a zjistím, že nejdůležitější zprávou je pátrání po dvanáctileté Aničce, která navíc ani neexistuje, tak si říkám, zlatá země, která má takovéhle starosti. Jsme opravdu šťastná země, bohatá, v klidné části světa, kulturní, i když se chováme nekulturně. Mě vždycky zajímá, co se doma děje. Ale politika je toho jen jedna část a opravdu mě dnes zajímá o něco méně. Po těch dvaceti letech mám pocit, že jsme čím dál normálnější země, s podobnými problémy jako kterákoli evropská země kolem. Naše země je postmoderní, v podstatě už jako by v ní o nic velkého nešlo. A všimněte si, že se už lidé často nenamáhají někomu něco vysvětlovat a za něco bojovat. Tady v Izraeli ještě opravdu o něco jde, řeší se tu skutečně otázky života a smrti.

Velvyslanec v Izraeli Michael Žantovský.Do Izraele jste přijeli s pětiměsíčním dítětem. Neměl jste obavy o bezpečnost své rodiny?

Ani ne. Už jsem tu byl a riziko jsem odhadl. Ale mám v naší rodině jen jeden hlas. Když jsem měl na výběr z několika zemí, předložil jsem varianty, buď jistá velká a bohatá severoamerická země, nebo tahle. Tajně jsem si Izrael přál, ale nakonec rozhodla moje žena. Je profesionální fotografka a tady je pro ni prostředí zajímavější. Na rozdíl od normálních lidí mnozí fotografové ignorují nebezpečí. Takže zatímco já sledoval pohřeb Jásira Arafata v televizi a trnul, ona fotografovala v davu.

Nějak se ale chráníte, ne?

Když jsme přijeli, ještě doznívala vlna terorismu druhé intifády. Stávalo se, že v místech, kam jsme chodili nakupovat, to bouchlo. Takže minimalizujeme rizika. Rád třeba nakupuji na místním trhu, který je nechráněný, a tak tam nechodím nikdy s dětmi. Jdeme do restaurace, kde stojí muž s detektorem, a ne tam, kde nestojí. Nejezdíme veřejnými autobusy, ale to velvyslanci stejně většinou nejezdí, takže to není zas tak strašná oběť.

Co dělá s povahou lidí život v zemi, kde dennodenně hrozí smrt?

Žijí v permanentním stresu. Já v této zemi žiju v privilegované části a v postavení, které mě do jisté míry chrání, nejsem zatížený povinnostmi, které zdejší život klade na Izraelce. Uvědomoval jsem si to, když děti mých zdejších vrstevníků, které slouží v armádě, musely do bojů za intifády či loňské libanonské války. Sedět doma a čekat, jestli podle zdejšího rituálu nezastaví u vašeho domu džíp s důstojníky sdělit vám, že váš syn nebo dcera… Rodič nemůže zažít horší stres v životě. Říká se, že způsob, jakým Izraelci řídí auta, odráží stres, který potřebují odreagovat. Pobřežní pásmo, kde bydlíme, je trochu odlišné od zbytku Izraele, je hodně sekulární, hedonistické, moderní, někdy se říká, že v Haifě lidé pracují, v Jeruzalémě se modlí a v Tel Avivu se baví.

Podobají se Izraelci ostatním středozemním národům svým životním stylem?

Kultura Středomoří je stará nějakých pět tisíc let a její prvky v různých podobách naleznete po celém jeho pobřeží. Nejvýrazněji se to projevuje v kulinární oblasti, kde se uplatňují stejné kulturní plodiny jako olivy, vinná réva, cizrna nebo lilek, stejná koření jako tymián, rozmarýn či skořice, stejné byliny jako máta a bazalka i podobné způsoby přípravy. Podobný je i přístup ke světlu a tmě, rozvržení denních dob atd. Mnoho předků dnešních Izraelců, většinou ze sefardské větve, přišlo do Izraele ze Středozemí a tento způsob života jim byl vlastní po staletí. Zajímavé ale je, jak rychle si ho osvojili i ti, kteří přišli z naší části Evropy.

Jaká je izraelská kuchyně?

Izraelci jedí dobře, hodně a poměrně zdravě. Je to dáno středozemním charakterem kuchyně, s množstvím čerstvých surovin, zeleniny, ovoce, ryb a výborného olivového oleje. Souvisí to možná i s halachickými předpisy, které se zdaleka neomezují na zákaz vepřového, ale vyžadují především uctivé zacházení s jídlem, zkoumání surovin, co se týče čerstvosti a nezávadného původu, a oddělování jídel, která si navzájem nedělají moc dobře. Kuchyně se tu rozlišují v zásadě dvě, židovská, čímž se myslí původní a ne až tak zdravá strava Židů především z východní Evropy, a izraelská, která je výrazně středomořská a v mnohém vychází z libanonské a dalších arabských kuchyní. Středomořské geny se nezapřou – miluji olivy, ryby i humus. Přidám-li k tomu skleničku místního výborného červeného vína, nic mi nechybí.

Projevuje se nějak na izraelských rodinách a ve společnosti, že do vojenské služby nastupují i ženy?

Určitě. Izraelské dívky jsou většinou velmi sebevědomé, a jak se moderně a nehezky říká, asertivní. Mladí lidé kolem dvacítky mi tu často připadají dospělejší než jejich vrstevníci u nás. Určitě to souvisí se dvěma, třemi nebo více lety vojenské služby. A ženy dnes v armádě působí na všech pozicích, existují i bojové pilotky.

Jak se díváte na to, že ortodoxní věřící často nepracují, ale rodí o poznání více potomků než sekulární Izraelci?

Nejrychleji rostoucími skupinami obyvatelstva v Izraeli jsou izraelští Arabové a židovská ultraortodoxní populace. Přináší to s sebou řadu sociálních problémů. Ultraortodoxní Židé nejen často nepracují, protože zásadní hodnotou je pro ně náboženské studium a naplňování 613 biblických přikázání, ale neplatí také daně, jsou vesměs závislí na sociální podpoře a neslouží v armádě. Zároveň ale představují živé pojítko s třítisíciletou tradicí judaismu a pro mnoho Izraelců tím naplňují důležitou společenskou funkci.

Vaše děti se jmenují Jonáš, Ester, David a Rebeka. Vy jste Žid?

Mám židovské kořeny po mamince, jsem ze smíšené rodiny. Do svých patnácti let jsem to ani nevěděl.

Zajímal jste se o židovskou kulturu?

To ano, ale moje rodina byla zcela česká a sekulární, takže k některým duchovním kořenům židovství jsem měl doma omezený přístup. Věděl jsem hodně o Franzi Kafkovi, Gustavu Mahlerovi a Sigmundu Freudovi, ale málo o judaismu a rabínské tradici. Po kouskách to skládám celý život a zdaleka nejsem u konce.

Jaký byl váš první pocit, když jste o sobě objevil, že jste Žid?

Zvláštní. Je to složité psychologické cvičení. Když to člověk zjistí, uvědomí si, že to věděl vždy. Věci, které se děly nebo se o nich doma mluvilo, najednou dávaly smysl. Nejzajímavější dámy a pánové, kteří k nám za mého dětství docházeli, byli jiní než ostatní. Měli vytetované číslo na ruce. Setkal jsem se s tím znova v Americe, když Madeleine Albrightovou jmenovali do funkce ministryně zahraničí, a najednou The Washington Post přišel s článkem o jejím židovském původu. A ona to potvrdila a řekla, že o tom vůbec nevěděla, když vyrůstala. V USA se vyrojily spekulace, že to tajila, zapírala, já jako jeden z mála jsem jí věřil okamžitě, nejen proto, že ji znám, ale proto, že jsem to také sám zažil.

Ještě se přátelíte? Co dělá?

Před nedávnem jsme spolu seděli v jednom telavivském hotelu, je strašně činorodá, přednáší na univerzitě zahraniční politiku a diplomacii, má vlastní poradenskou firmu a teď si přibrala investiční fond a radí Hillary Clintonové jako jeden ze zahraničněpolitických poradců v její kampani. A navíc má šest vnuček, takže má co dělat.

Naklonil vás pobyt v téhle zemi k aktivní víře?

Víra v životě jednotlivce je strašně důležitá věc. Dává životu vnitřní smysl, zakotvuje ho v mravním řádu, pomáhá vyrovnávat se se ztrátami a překonávat překážky. Současně ale nelze nevidět, kolik nespravedlností, předsudků a násilí má v historii na svědomí organizovaná víra, bez ohledu na vyznání. Jsem proto skálopevně přesvědčen, že otázka víry má zůstat soukromou věcí každého jednotlivce.

Slavíte jen židovské svátky?

Moje žena je z dobré slovenské katolické rodiny, takže u nás se slaví všechno, Vánoce se stromečkem a dárky pro děti i chanuka. Velikonoce i pesach.

Jaké svátky oslavují Izraelci nejvíc?

Svátky hrají v izraelském životě podstatnější roli než u nás. Vedle náboženského významu plní i funkci členění ročního období do přirozených klimatických a vegetačních fází, tak jako u nás polozapomenuté dožínky, masopusty a letnice. Jsou také, jako u nás už snad jen Vánoce, příležitostí k setkání širší rodiny, k pozvání přátel a k připomínání klíčových okamžiků židovské historie. Každý má odlišnou atmosféru, od vážně slavnostní na Jom kipur, přes radostně slavnostní na pesach až po vysloveně karnevalovou na svátek púrim. A krásné jsou i Vánoce v biblické krajině, zcela osvobozené od komerčního šílení v Evropě a Americe.

Máte nějaký volný čas?

Velvyslancování s téměř každodenními večerními společenskými povinnostmi je práce na tři směny. Hodně volného času nám zaberou děti, nevyčerpatelný zdroj radosti, zábavy a rozčilování. Nejlepší televizní program, který znám, je čučet do moře z pláže za rohem. Když je volna víc, poznáváme tajemství téhle malé, ale nesmírně rozmanité země. Tenisem se udržuju ve formě a hudbou a literaturou při zdravém rozumu. Překládám po nocích, jako to celý život dělala moje máma.

Nestane se velvyslanci, že si časem přivykne na svůj životní styl jako standard a začne mít dojem, že na privilegia má vlastně nárok?

Možná. Všichni jsme otroci svých zvyků a máme tendenci zapomínat, že vše, co na tomto světě máme, je jen propůjčené. Když jsem začínal ve Washingtonu, jeden kolega velvyslanec mi vyprávěl, jak po návratu do Londýna zjistil, že už není velvyslanec. Člověk ráno vstane, vyjde ze dveří, přijde k limuzíně… a nic se nestane. Snad se nebudu divit.

Autoři:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!