„Narážím i na řadu chráněných ohrožených druhů, které jsou zapsány v Červeném seznamu hub ČR,“ říká Dalibor Marounek, člen České mykologické společnosti a autor několika odborných houbařských publikací. Zimní houbaření má podle něj specifika, lidem doporučuje, aby se spíš než pod nohy dívali před sebe. Drtivá většina hub totiž patří mezi takzvané dřevokazné druhy, které nerostou na zemi, ale na stromech či pařezech.
Většinou mají i léčivé vlastnosti, využívané v lidovém léčitelství nebo tradiční čínské medicíně. Disponuje jimi nejen notoricky známá hlíva ústřičná, ale třeba i zmíněná penízovka nebo outkovka pestrá.
Národ sběračů? Češi loni nasbírali lesní plodiny za pět miliard, nejvíc houby |
„Navíc jim většinou nevadí ani mrazíky tak do čtyř stupňů pod nulou. Jejich růst se pouze zastaví, a jakmile se oteplí, začnou růst dál. Tím se dost zásadně liší například od hřibů, které jsou po přemrznutí nepoživatelné,“ dodává Marounek. Sám do lesa obvykle vyráží s fotoaparátem a spíš, než aby zimní houby jedl, je dokumentuje.
LN: Kdy jste byl naposledy na houbách?
O minulém víkendu. Narazil jsem třeba na čirůvky dvoubarevné a fialové, o nichž literatura uvádí, že rostou do konce listopadu. A také na penízovky sametonohé, z nichž jsme zrovna měli skvělou polévku. Ukázala se také nejedlá kuřátka kořínkatá, která normálně nacházíme na podzim. Kolegové hlásí nálezy i z lokalit v sedmi stech metrech nadmořské výšky.
LN: V čem se zimní houbaření liší od toho letního?
Nekoukáte se dolů, ale spíš před sebe.
LN: Jak to myslíte?
V zimě houby většinou nerostou na zemi, ale na stromech. Takže se sledují kmeny do výše jednoho dvou metrů, prohlížím pařezy, někdy obracím klacky v rukách, protože třeba Jidášova ucha mohou být z druhé strany a trochu zespodu. Pak je tu ještě jedno specifikum. V jehličnatých lesích toho moc nenajdete. Je lepší vyrazit do lesů lužních nebo klasických listnatých, do sadů, k vodě, kde jsou vrby, topoly nebo pařezy. Třeba Jidášovo ucho roste téměř výlučně na černém bezu.
LN: Nic z houbařské klasiky, jako jsou hřiby nebo lišky, se, předpokládám, teď nenajde...
To vůbec. Úplně nejpozději jsem našel patnáct smrkových hřibů na Mikuláše. A zjara jsem domů jednou přinesl košík kovářů 3. května. To, co roste teď, jsou v drtivé většině případů dřevokazné houby.
LN: Těm mrazy nevadí?
Na rozdíl od hřibů, které se po přemrznutí nedají jíst, jsou tyto houby trochu mrazuvzdorné. Třeba u penízovky sametonohé nebo u hlívy platí, že rostou do minus čtyř, kdyby bylo více pod nulou, jejich růst se zastaví, obnoví se ale, hned jak mrazy povolí.
LN: Jsou dřevokazné houby ještě něčím výjimečné?
Většina z nich je léčivá a navíc nevím o ničem, co by bylo jedovaté. Nejznámější z těch prospěšných hub je asi hlíva, která má mnoho cenných látek, posiluje imunitu, snižuje vysokou hladinu cholesterolu, má příznivý vliv na cévní systém a podobně. Nebo sbírám outkovku pestrou, jež je známá v čínské medicíně a v lidovém léčitelství se užívá jako prevence proti rakovině. Na vaření se nehodí, usuším ji a dělám z ní čaj. Léčivé jsou i penízovky sametonohé, používají se jako přírodní antibiotikum, prostředek proti nespavosti či na žaludeční vředy.
LN: Ještě zpátky k zimnímu houbaření. Liší se nějak vaše výbava od těch klasických houbařů, které potkáváme v létě a na podzim?
Já do lesa nechodím nakupovat, ale spíš relaxovat a fotit. Takže si s sebou beru fotoaparát, stativ, desky pro odraz světla a také čočky na objektiv, abych mohl vyfotit houbičky, které mají třeba jen pět milimetrů. A pak samozřejmě notýsek a krabičku na nálezy. Používám i nůžky, někdy na sběr, ale hlavně na zastřihnutí trávy, která by na fotce překážela. Co vím, tak specializovaných houbařů s fotoaparáty je u nás pár desítek, možná tak 100 lidí.
LN: Takže houby hlavně fotíte, dokumentujete?
Přece nebudu brát domů dvě čirůvky, to nemá cenu... Jsou lidé, kteří vyrvou všechno, co v lese roste, přinesou to a chtějí, abych jim houby přebral, co je jedlé a co není. To se nedělá. Někdy bezhlavě seberou i kriticky ohrožené druhy, které se sbírat nesmějí.
LN: Co patří k ohroženým druhům?
Třeba urnička pohárová, kterou jsem minulý víkend objevil na Roudnicku. Normálně roste v březnu a jen na pár místech v republice, třeba v chuchelském háji nebo na jižní Moravě. Lidé teď nacházejí také kráterokrčku třešňovou, což je rovněž vzácnější druh, vyskytuje se na starých třešních a vypadá trochu jako růžový splasklý balonek. Nenašel jsem ji, minulý víkend jsem obešel tři sta třešní a nic. Pak mě překvapil třeba rosolovec červený, jenž je zařazený v červeném seznamu a normálně roste do října. Na Chebsku se objevila také masenka lišejníková, což je taky dost vzácnost, je to kriticky ohrožený druh, který roste ve vrbinách. K těm, jež jsou v červeném seznamu hub a makromycetů, patří třeba ještě ohnivec zimní nebo ohnivec šarlatový a jurský, které jdou bezpečně určit jen pod mikroskopem.
LN: To už chce ale dost specializaci. Lidé většinou sbírají jen pár nejznámějších druhů...
Potřebujete znalosti a praxi. Také je dobré podívat se na geologické mapy. Takže zjara chodím tam, kde je vápenné podloží – které se dřív vyhřeje – nebo jílovité půdy. Pak to člověk musí mít samozřejmě nakoukané, například vědět, kde jsou osluněná a vlhká místa. Mě houby bavily už odmala, v deseti letech jsem si koupil první atlas a začal jsem je studovat. Štvalo mě, že rodiče sbírali zásadně jen čtyři druhy hub a nic jiného do kuchyně nesmělo. Takže jsem se o houby začal zajímat víc a už mi to zůstalo. V přírodě jsem každou volnou chvíli, a protože je to koníček návykový, houbařil jsem i během služby ve vojenské misi v bývalé Jugoslávii v zaminovaném terénu. Takže jsem fotil houby a miny.
