Manipulace s pamětí je možná. Vědci přepsali myši vzpomínky

Na tomhle místě ani nikde jinde v této kleci nic výjimečně příjemného neprožila. Iluzi jí ve spánku propašovali do mozku francouzští vědci pod vedením Karima Benchenanea z pařížské Ecole Supérieure de Physique et de Chimie Industrielles. Výsledky pokusu zveřejněné časopise Nature Neurology vzbudily značnou pozornost.

„Myš si ve spánku zapamatuje dost na to, aby se rozhodla: Chci jít na tohle místo. A když se probudí, skutečně se tam vydá. To je ve srovnání s dosavadními studiemi obrovský průlom. Poprvé bylo vytvořeno něco, co by ani laici nedokázali popsat jinak než jako paměť. Dokázali jsme vnést do mysli myši abstraktní myšlenku, a ta následně ovlivnila chování zvířete,“ říká v rozhovoru pro časopis New Scientist o Benchenaneově studii neurobiolog Neil Burgess z londýnské University College. 

Když si mozek opakuje

Karim Benchenane využil toho, že mozek ani ve spánku nezahálí. Rekapituluje zrychleně informace, které nasbíral během dne. Toto opakování je důležité pro ukládání nových informací do paměti. Pokud se v noci pořádně nevyspíme, neproběhne „opáčko“ tak, jak je třeba, a my si zapamatujeme méně. Když nás při opakování ve spánku něco vyruší a probudíme se, jsou vzpomínky na právě rekapitulovanou událost rovněž slabší.

Vědci nechali myši procházet se po kleci a v jejich mozku sledovali aktivitu nervových buněk, které jsou zodpovědné za rozeznání pozice zvířete v prostoru. Tyto buňky vytvářejí v mozku jakousi prostorovou mapu. Když si zvíře ve spánku procházky po kleci opakuje, aktivují se mu nervové buňky prostorové mapy, stejně jako kdyby se myš klecí skutečně pohybovala. Benchenane a jeho spolupracovníci sledovali aktivitu neuronů prostorové mapy spící myši. Když se ubezpečili, že se myš při spánkovém opakování ocitla v přesně vybraném místě klece, stimulovali jí v mozku elektrodou centrum pro vznik příjemných pocitů. Tak se zvířeti v mozku propojila informace o pobytu na vybraném místě s libým zážitkem. Vznikla falešná vzpomínka.

O tom, že šlo o vzpomínku, kterou si myš jasně uvědomovala, svědčí reakce zvířete po probuzení. Myš se neprodleně vydala na „příjemné místo“. Kdyby v mozku myši vznikla jen podvědomá vzpomínka, potulovalo by se zvíře bezcílně klecí a na „příjemném místě“ by se zastavilo, jen když by na něj při potulce náhodou narazilo.

Jak pracuje mozková mapa

Experiment francouzských vědců odhalil, že prostorová mapa pracuje v mozku zcela samostatně a nepotřebuje dodatečné údaje o poloze zvířete. Dokud se vědci pokoušeli ovlivnit funkce neuronů prostorové mapy u bdících zvířat, neměli jistotu, nakolik zvíře určuje svou polohu podle mapy a nakolik se řídí smysly – tím, co právě vidí, slyší, cítí nebo hmatá kolem sebe.

Ve spánku jsou ale smysly vyřazeny z činnosti a zvíře má k dispozici jen mozkovou mapou. Výsledky pokusů potvrdily, že mozková prostorová mapa dává sama o sobě zvířeti naprosto plnohodnotné informace. Myš našla „příjemné místo“, i když jeho pozici vyčetla jen z prostorové mapy mozku a neměla k dispozici žádnou doplňující informaci ze zraku či jiných smyslů.

Karim Benchenane přiznává, že zatím nedokáže vytvořit v mozku myší zcela novou vzpomínku nebo zvíře naučit něco, co předtím neumělo. Vědci zvládají pouze změnu vzpomínky, která už je v mozku uložena. I to může najít praktické uplatnění.

Řada psychických problémů má původ právě v nepříjemných vzpomínkách, s nimiž si člověk spojil silné negativní emoce. Pokud by si pacient tuto vzpomínku vybavil a lékař by mu zároveň aktivoval centrum mozku zodpovědné za vznik příjemných pocitů, mohl by tíživou noční můru potlačit nebo ji dokonce definitivně zahnat. 

Orwellovské vize

Neil Burgess se obává, že Benchenaneovy objevy lze i zneužít. Tuto možnost otevírá třeba fakt, že informace, podle které určujeme totožnost konkrétního člověka, může být v mozku uložena v jednom jediném neuronu. Říká se jim „buňky Jennifer Anistonové“, protože poprvé se o jejich existenci vědci přesvědčili, když jednu takovou buňku v mozku vyšetřované ženy nedokázali aktivovat jinak, než že jí ukázali fotografii zmíněné herečky.

Pokud bychom identifikovali v mozku druhého člověka neuron, který nás tam reprezentuje, a dokázali bychom této osobě navodit příjemné pocity pokaždé, když by se aktivoval náš identifikační neuron, mohli bychom si tak zajistit její sympatie.

„Fakt, že byste to mohli provést v době, kdy tento člověk spí, je poněkud zneklidňující, protože byste tak donutili člověka, aby se choval tak, jak chcete vy, a ne tak, jak bylo jeho úmyslem,“ říká v rozhovoru pro New Scientist Neil Burgess.

Jak se ale shodují všichni odborníci, zatím cílená manipulace nehrozí. Tím méně je aktuální hrozba kompletního přepisu vzpomínek, jaký známe třeba ze sci-fi Total Recall. Skutečné vzpomínky vznikají složitou syntézou informací získaných smysly v prostoru a v čase. Obsahují údaje o lidech, věcech i celkovém prostředí. Na to, abychom vnesli do mozku takhle složitý „balík“ informací, naše současné poznání nestačí.

„Nabízí se nám hned několik různých přístupů,“ říká neurobiolog Loren Frank z University of California v San Francisku. „Na jedné straně je tu uplatnění v medicíně. Ale nabízí se i orwellovštější využití, kdy vláda pronikne lidem do hlav a začne je kontrolovat. To by však bylo nepředstavitelně obtížné, a tak se toho ani moc nebojím. Přesto nemohu vyloučit, že se to jednou stane.“