Musíte s ním do Paříže k Louisi Pasteurovi. Ten jediný mu může pomoci. Jinak chlapec zemře, řekl doktor vyděšené matce devítiletého chlapce poté, co mu ošetřil hluboké rány po kousnutí vzteklým psem.
Čtvrtého července 1885 vyráží Marie-Angelique Meisterová s pokousaným synem na dlouhou cestu z alsaského Maisonsgoutte do francouzské metropole. O dva dny později dostává malý Joseph Meister první injekci oslabeného viru vztekliny. Stává se prvním člověkem, kterému Pasteurova vakcína zachránila život. Zmodernizovaná Pasteurova léčba je každoročně nasazena u 15 až 20 milionů lidí po celém světě. Přesto podle oficiálních statistik ročně umírá na vzteklinu 50 až 70 tisíc lidí. Skutečný počet obětí této choroby se odhaduje minimálně na 300 tisíc ročně.
Naplňme Pasteurovu vizi
I když se o vzteklině nemluví a nepíše tak často jako o ebole nebo ptačí chřipce, představuje i dnes významnou hrozbu především v zemích třetího světa. Mezinárodní tým lékařů, veterinářů a epidemiologů pod vedením Felixe Lankestera z Washingtonské státní univerzity přichází s výzvou k uskutečnění Pasteurových plánů na svět zbavený vztekliny.
„Naplnění Pasteurovy vize máme na dosah - musíme jen natáhnout ruku a chopit se toho,“ konstatují autoři výzvy v časopise Science. V roce 1977 sprovodilo lidstvo ze světa pravé neštovice a o 33 let později dobytčí mor. Zatím marně se snaží dokončit tažení proti dětské obrně. Jaká je šance na vymýcení, nebo aspoň drastické omezení výskytu? Louis Pasteur vyráběl na konci 19. století vakcínu proti vzteklině tak, že nakazil králíka a zvířata nebo lidi pak očkoval jeho usušenou nervovou tkání prostoupenou virem. Dnes se při výrobě očkovací látky používá triků genového inženýrství. V principech se ale mnoho nezměnilo.
Vakcína se dá použít nejen k prevenci, ale i k léčbě lidí, kteří se už nakazili. Pokud ale propuknou příznaky nemoci, šance na záchranu prudce klesá. Ekonomicky vyspělé země se chopily šance, očkovaly domácí psy i volně žijící zvířata, která mohou vzteklinu přenášet. Například lišky byly očkovány nastraženými návnadami s dávkou vakcíny. V západní Evropě se díky tomu vzteklina prakticky nevyskytuje. V Africe a Asii zůstává situace vážná. Kolem 40 procent obětí vztekliny tu představují děti ve věku od 5 do 14 let.
Hlavním zdrojem nákazy jsou podobně jako v dobách Louise Pasteura domácí psi. Veterináři však nevidí ve vzteklině tak závažný problém, jaký představoval třeba vymýcený dobytčí mor, protože nezpůsobuje velké škody u hlavních druhů hospodářských zvířat.
Počty lidí, kteří musí podstoupit léčbu po kontaktu s nakaženým zvířetem, a zřejmě i počty obětí vztekliny neustále rostou. Oficiální statistiky nejsou úplné. Především v chudých zemích se lidé nakažení vzteklinou nedostávají k lékaři a jejich smrt není zaregistrována. Asi třetina případů vztekliny má u člověka atypický průběh. Nedostaví se obvyklá agresivita, odpor k vodě a další příznaky a pacienta zabije postupné ochrnutí. Tyto případy nemusí být nakonec se vzteklinou vůbec spojovány.
Ofenziva se vyplatí
Felix Lankester a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že očkování psů může velmi rychle a výrazně snížit výskyt vztekliny v třetím světě. Stačí proočkovat 70 procent psí populace a případy lidí nakažených vzteklinou prakticky vymizí. V zemích, kde žijí početné populace toulavých psů, lze použít vakcínu v návnadách, která se už osvědčila například právě u volně žijících lišek v Evropě.
Vzteklina postihuje celou řadu domácích i volně žijících zvířat. V Asii a Africe ale sehrávají při jejím šíření klíčovou roli psi. Zkušenosti z tanzanského národního parku Serengeti a dalších lokalit dokazují, že po proočkování psů zmizí vzteklina i u ostatních zvířecích druhů. V Latinské Americe se tak už podařilo snížit výskyt vztekliny o 99 procent. V roce 2015 by mohla vzteklina z této části světa zmizet.
Velké tažení proti vzteklině bude něco stát a vedle nesporného přínosu zachráněných lidských životů je namístě se zabývat i jeho ekonomickou stránkou. Lankester dokazuje, že především v počáteční fázi přinese očkovací kampaň u domácích psů takový úbytek lidí léčených po pokousání vzteklým psem, že vzniklá úspora za léčbu vysoce přesáhne náklady spojené s očkováním.
Ekonomicky „zisková“ bude kampaň až do proočkování potřebných 70 procent psí populace. Lankester a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že zvláště patrný bude ekonomický přínos očkování psů v Asii, kde je dnes léčeno 90 procent všech lidí nakažených vzteklinou.
Zatímco úspěch při vymýcení neštovic lze připsat na účet humánní medicíny a vymýcení dobytčího moru proběhlo plně v režii veterinárních lékařů, vzteklina může být první chorobou, kterou vymýtí lékaři a veterináři společným úsilím. I to by bylo velmi cenné.
Tzv. zoonózy čili nemoci přenosné ze zvířat na člověka jsou hojně rozšířené. Patří k nim i nově objevené nebezpečné choroby, jako je SARS nebo ptačí chřipka. Zkušenosti nasbírané při vymýcení vztekliny se nám mohou už brzy hodit v boji s nově propuknuvšími epidemiemi.
Zatímco dnes se vzteklina v západní Evropě takřka nevyskytuje, v zemích třetího světa stále představuje velký problém. Pomoci může hromadné očkování psů, tvrdí vědci v časopise Science.
Vliv proočkovanosti psí populace na pravděpodobnost nákazy a ekonomické náklady (na očkování nebo na léčbu nakažených pacientů) Z grafu je patrné, že se vyplatí proočkovat nejméně 70%psů. Tím rapidně klesají náklady na léčbu nakažených lidí, ale náklady na očkování pořád nejsou zdaleka tak vysoké jako při snaze proočkovat vyšší procento psí populace.
