Víc účesů než gólů. Jak se Neymar posunul od žluté urousané koudele k normálním sestřihu

Zkrátka hodnotit něco, co má být především pohodlné a umožnit co největší rozsah pohybu, je Čekstajlu proti srsti. Jistě, barevné provedení a kombinace nabízejí jakýsi záchytný bod, ale upřímně, pokud chce fotbalový tým běhat v ostře růžové… aťsi.

Na druhou stranu občas fotbalisti poskytují celkem vděčný módní materiál. Ne nadarmo jsou to trošku sportovní primadony. Pokud někdo ze sportovců ovládne práci s šatníkem, bývají to ti od kulatého míče. Vzpomeňte na Franze Straku – ten to jako propagátor celotělového holení uměl i s výběrem oděvů. Vytknout něco se dá málokdy Pavlu Nedvědovi, když vyjde namísto na hřiště na veřejnost. Celosvětovou módní celebritou je David Beckham, a to po dlouhá léta, byť jeho módní začátky budiž raději zapomenuty. Nebo třeba Cristiano Ronaldo se svou značkou nejen spodního prádla… Jednoduše „kopačky“ a móda jdou dohromady.

I letošní světový fotbalový šampionát nabídl z „fashion“ hlediska jeden pozoruhodný moment. A tím, kdo se o něj postaral, je Brazilec Neymar. Čekstajl se jako fotbalový neználek bojí napsat, že jde o fotbalovou hvězdu, protože z letmého nahlédnutí do internetových vyhledávačů to vypadá spíše na kandidáta na Oscara, a to díky hereckým výkonům při pádech po střetu se soupeřem. Ale tak snad alespoň díky tomu má velkou základnu příznivců, které by mohl ovlivnit.

To, v čem na mistrovství vynikl, byla blesková změna účesů. Ani David Beckham takovým fofrem styl neměnil. Neymar nejdříve přijel s něčím, co vypadalo jako žlutá koudel připíchnutá na hlavu. V podstatě tak nějak si Čekstajl představuje, že vypadá porost hlavy Donalda Trumpa ve chvíli, kdy ráno vyleze z postele. V průběhu šampionátu dlouhé rousy zmizely. Najednou šlo o tmavé kučery nahoře s vrstvičkou žlutého dortového krému. A konečná fáze fotbalového svátku zastihla Neymara již bez žlutých příkras (proč vlastně neexistuje slůvko příhnus?).

Neymar tak prezentuje jakýsi klasický průběh vývoje muže, který se zajímá o to, jak vypadá, jen ve velmi zkráceném časovém úseku. Nejdřív chce být nesmírně osobitý (žlutá urousaná koudel). Většinou to bývá inspirováno nějakou oblíbenou popovou star. Barvám se meze nekladou (u fotbalistů je tak nějak tíhnutí ke žlutému melíru již letitou tradicí). Pak zjistí, že je to přespříliš, že by to chtělo umírnit. A hlavně, kdo se o to má pořád starat – přece jen dobarvovat, foukat, žehlit, vyživovat… to je na jednoho chlapa moc. Tak přijde verze „jsem trochu rebel, ale…“ V Neymarově případě radikální zkrácení, ale ponechání alespoň svrchní vrstvy žlutých kadeří.

A pak nastává fáze, kdy si muž řekne, že klasika je fajn. Otrhané džíny vymění za tradičnější šatník a vlasy (pokud vyzbyly) najednou nejsou tím nejnápadnějším při zběžném pohledu.

Dospělý muž totiž za sebe nechává mluvit v módě drobné detaily a v životě činy. Zkuste se rozhlédnout kolem sebe, třeba vás překvapí, jak se podle vlasů dá poznat, v jaké fázi se zrovna ten který pán nachází. Ono totiž dospívání je vážně individuální, takže dle věku se soudit nedá.