Když Rafael Moreno (34) kupoval kus kytlické stráně jako stavební pozemek, snil o tom, že v domě, který tam jednou postaví, prožijí jeho děti čítankové dětství. Budou bruslit na rybníce, pozorovat srnky a každý pátek se budou těšit, až tatínek přijede z Prahy na víkend. Jeho budoucí manželka Jana (30), kterou potkal kde jinde než v severočeské Kytlici, Rafaelův sen o budoucnosti přijala za svůj. Postavili vysněný dům, vzali se a dvě dcery, pětiletá Adriana a tříletá Maruška, v něm zažívají ukázkové dětství: bruslí na rybníce, pozorují srnky a celý týden se těší na tatínka. Od září se však rodinná idyla definitivně přesune do Prahy. Proč?
Pět let a dost
„Kytlice je náš domov. Máme to tu rádi, holky tu vyrostly, Rafael je v zastupitelstvu, oba hrajeme s místními ochotníky loutkové divadlo, já zpívám ve sboru. Pro zdejší občanské sdružení dělám účetnictví,“ vypočítává svoje aktivity Jana Morenová. Přes týden mají s holčičkami svůj režim a naklizeno, na víkend přijede tatínek a vyráží se na výlet.
Morenovi se shodnou ve výchově i v tom, co budou podnikat. Zálety jim nehrozí, jejich vztah je v tomto ohledu stabilní. Proč se tedy z kytlického ráje stěhují do Prahy?
„Naše víkendové manželství trvá už téměř pět let, oba jsme se pro tento způsob života rozhodli, ale já vím, že dál už by to nedělalo dobrotu,“ soudí Jana. „Rafaelův sen si vlastně užívám já, on u toho není. Nikdy si sice na nic nestěžoval, netrval na tom, že se musíme vrátit do Prahy, jenom se mu hodně stýská.“
Rafael ovšem neřekl: Chybíte mi, chci, abyste byli v Praze. Jen si najednou začal stěžovat, že se mu Jana málo věnuje. „Rafael má v Praze dobrou práci, takže varianta, že bychom se do Kytlice přestěhovali natrvalo, zatím nepřichází v úvahu. Možná až nám bude šedesát,“ usmívá se Jana. Zatím budou na venkově trávit alespoň víkendy.
|
Všichni se těšíme. Děti na to, až manžel na víkend přijede, já na to, až zase po víkendu odjede. 
Morenovi správně pochopili, že víkendové manželství ve většině případů může bez problémů fungovat pouze po dobu určitou. Není tedy od věci hned na počátku víkendového soužití předem stanovit, do kdy bude trvat. Například než půjdou děti do školky nebo do školy, dokud neskončí zahraniční stáž, u některých povolání může být krajní hranicí i odchod do důchodu.
Délka může být v zásadě libovolná, ale větší časový úsek s sebou přináší určité riziko, že se pár rozpadne na dva sólisty, kteří už nestojí o společnou budoucnost. Pochopitelně záleží na tom, jak manželství fungovalo ještě před tím, než se z něj stalo víkendové. Vcelku logicky je takový vztah nevhodný a nepřijatelný pro žárlivé osoby. Manželství zasažené nebo ohrožené nevěrou může tato forma soužití zase dorazit. Dva samostatní lidé, kteří si důvěřují a mohou se na sebe navzájem spolehnout, se bát nemusí.
Přijel pan inspektor
ne je tu příběh druhý: „Když Martina jeho firma poslala do Německa, kamarádky, sůvy, mi prorokovaly, že to je začátek konce,“ říká jednatřicetiletá Tereza (svoje příjmení nechce zveřejňovat, pozn. red.), která kvůli tomu, že si dodělávala atestace, zůstala v rodné zemi. „Zvládli jsme to docela v pohodě, jen jsem si musela zvyknout na to, že se Martin vrací utahaný, že se mu večer nechce ani do kina. Na to, že by s něčím doma pomohl, jsem mohla zapomenout.“ Martin naopak začal kritizovat stav domácnosti a bedlivě sledoval stav prachové pokrývky na knihovně. „Přitom nikdy nebyl pedant a najednou mu nebylo recht, že jsou hrnky v kredenci spolu se skleničkami. Upozornila jsem ho, že tady není v hotelu.“
Tereza našla odpověď na Martinovy stížnosti:„Jakmile začal brblat, že něco není, jak má být, řekla jsem: Přijel pan inspektor.“ Tereza na tu dobu nyní vzpomíná jako na dva roky prázdnin, kdy měla čas na svoji práci i koníčky. Teď má sbalenou tašku do porodnice. Čeká ji další kapitola jejího vztahu.
Manželství na neděli
Manželství na dálku zdaleka není nic nového. Muži odjakživa odcházeli za prací a povinná vojenská služba se týkala i otců od rodin. Na počátku padesátých let bylo mnoho lidí odveleno do výroby, nebo jim dal byrokrat umístěnku na opačný konec republiky. Manželky neřešily, že svého muže vidí někdy jen v neděli a o Vánocích. Své o tom ví Věra Pospíšilová (85).
„Kamarádce zavřeli manžela, vrátil se za šest let. Se dvěma malými dětmi ji vyhodili z rodného statku, nemohla ani rodičům na hrob. Řekněte mi, na co jsem si měla stěžovat já. Na to, že vidím svého muže živého a zdravého každou neděli?“ Věra si svého muže Václava vzala v devětačtyřicátém, v posledním ročníku na fakultě – a doufala, že oba dostanou umístěnku alespoň do stejného kraje. Věra vyfasovala Plzeň, její manžel Václav Ostravu. „Mohla jsem jako vdaná nenastoupit, jenomže k čemu by mi pak byla léta na studiích? Z jednoho platu bychom stejně nevyžili a já bych určitě začala muži vyčítat, že jsem se kvůli němu vzdala svého povolání.“ Jejich víkendové, tedy vlastně nedělní manželství, protože v sobotu se pracovalo, trvalo deset let.
„Když se nám narodila dcera, chtěla jsem se přestěhovat, jenomže to zas maminka dostala mrtvici a my se o ní se sestrou musely postarat.“ Věra se svého muže neptala na to, jestli si v Ostravě někoho našel. „On se mi tím rozhodně nechlubil a já nepátrala.“ Spoléhala na to, že její manžel má rád svou práci. Šedesátileté výročí svatby už neoslavili, Václav předloni zemřel.
„Povídám si s ním v duchu jako tenkrát, on v Ostravě, já v Plzni, telefon jsme neměli. Naštěstí umím být sama.“
Lepší než rozvod
Statistika je neúprosná. Každé druhé manželství, víkendová nevyjímaje, končí rozvodem. Vztah, kdy se manželé vidí jen v sobotu a neděli, také může skončit jako trvalé provizorium. „Všichni se těšíme. Děti se těší, že přijede tatínek, já se těším na to, až manžel zase odjede,“ říká šestatřicetiletá Alice (příjmení nechce zveřejnit, pozn. red.) po šesti letech víkendového soužití. Se Šimonem se brali po roční známosti. Ona se přistěhovala k němu, do jeho bytu. Za dva roky po svatbě se jim narodil syn.
„Když se Honzík narodil, stala se ze mě vzorová matka,“ říká Alice. „Kojila jsem jak vlčice, masírovala bříško podle hodinových ručiček a zádíčka podle příručky, mixovala biomrkev, chodila jsem do babyklubu a nějak jsem si v zápalu mateřství nevšimla, že Šimon chodí z práce čím dál tím později,“ vypráví. Nevěra však netrvala dlouho, Šimonova kolegyně po čase pochopila, že se kvůli ní nerozvede. Pošramocený vztah Šimona s Alicí mělo spravit druhé dítě. „Anička se narodila o trochu dřív a byla od malinka pořád nemocná.“ Po jejím prvním astmatickém záchvatu se zdálo jako nejlepší řešení opustit na čas velkoměsto plné smogu a uchýlit se k Aliciným rodičům do domku kousek od Říčan. „Je tam čistý vzduch. Mamka šla do důchodu o rok dřív, aby mi s dětmi pomohla, a já si říkala, že je to skvělý nápad. Do Prahy je to odtamtud kousek a přitom je to v přírodě,“ vysvětluje Alice své rozhodnutí.
Čtvrtek, pátek, táta je tu!
Když se přestěhovali, paní učitelka ve školce se docela divila, že tříletý Honzík umí vyjmenovat dny v týdnu. „Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, táta je tu!“ odříkával. Anička se na tatínka tolik nevyptávala, brala jako hotovou věc, že ho vidí jen o víkendech. Nic jiného si také nepamatovala. Čerstvé povětří jí každopádně pomohlo, astma za těch šest let, co bydlí na venkově, výrazně ustoupilo.
Vztah jejích rodičů je zato na bodu mrazu. „Šimon nechtěl, aby tady děti začaly chodit školy. Jenže co v Praze? Tady mají babičku, dědu, kamarády. I kdybychom se totiž vrátili zpátky, tátu uvidí u snídaně a večer od něj maximálně dostanou pusu na dobrou noc. Když za nimi přijede na víkend, snaží se jim aspoň trochu věnovat. Co si pamatuju, dokud jsme ještě byli v Praze, Šimon v sobotu většinou odpočíval a v neděli šel na fotbal, nebo dodělával pracovní resty.“
Alice si nenamlouvá, že by manžel jezdil na návštěvy také kvůli ní. „Žil vedle nás, a ne s námi. Vždycky říkal: Budu s vámi až do pondělí. Nikdy neřekl: Budeme spolu,“ stěžuje si Alice.
Rozvod? To ne
Proč v Říčanech nebydlí celá rodina, když je to do Prahy půlhodina cesty? „U našich jsme zvyklí a on by svůj byt stejně neprodal,“ říká Alice. „O tom jsme ani neuvažovali, brali jsme to jako dočasné řešení,“ říká Šimon. Cítí se ublížený: „Postavila mě před hotovou věc. Když přijedu, připadám si, že jsem tam navíc. Naruším jejich stereotypy a než si to sedne, je neděle večer. Holka je zdravá, tak nevím, proč nemůžeme být dohromady v Praze.“ Vyhovuje mu, že má víc času pro sebe, a toho, že je jeho manželství u konce s dechem, si zřejmě nevšiml.
„Samozřejmě že jsem uvažovala i o rozvodu,“ přiznává Alice. „Už si nedovedu představit, že bychom žili spolu. Tohle je ale lepší než rozvod.“ V čem je toto provizorium lepší než úředně potvrzený manželský rozvrat? „Děti nemají rozvedené rodiče. Dneska je to sice naprosto běžné, ale myslím si, že by jim to mohlo vadit. A manžel přispívá na naše výdaje vyšší částkou, než jaké by asi bylo výživné.“
O posledním a možná nejdůležitějším důvodu se však Alice zdráhá mluvit. „A taky mu nemusím děti půjčovat. Kdybychom byli rozvedení, bral by si je na víkendy sám a já bych trnula hrůzou, jestli se něco nestalo. Takhle to mám pod kontrolou.“
Vztah nevztah Alice se Šimonem má pramalou perspektivu. Jelikož jim ale, zdá se, celkem vyhovuje, žádná změna zatím není na obzoru.
