22. února 2008 19:00 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Vyhoření Tomáše Hanáka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 71Diskuse
"Iluze. Tak to bohužel není," komentoval T.H. focení s domácími zvířaty, za kterou musel s fotografem na sousedovu farmu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy "Iluze. Tak to bohužel není," komentoval T.H. focení s domácími zvířaty, za kterou musel s fotografem na sousedovu farmu. | foto: Hynek GlosLidové noviny

Slavná tvář dorazila na práh padesátky, a když se rozhlíží kolem sebe, mnoho důvodů k radosti neshledává. Ale přece jen občas přicházejí chvíle, kdy se všechen ten shon a splín rozplyne...

Na webových stránkách Nižboru najdete každý den Citát na tento den. Dnes Machiavelli: „Obrať se čelem k svému osudu. Buď se zlu vyhni, a nemůžešli se mu vyhnout, nes jej jako muž.“ Tomáš Hanák (50) tu sedí ve své chaloupce, užívá si vesnickou realitu (patnáct set obyvatel, hustota 52,8 obyvatele na kilometr čtvereční) a čas od času i rajcovní depresi. Před deseti lety uskutečnil to, co si zahrál v Cestě z města – odstěhoval se na venkov, mimo jiné proto, aby unikl partičce z mokré čtvrti. Za zády mu teď hoří oheň v litinových kamnech a dva anduláci (Marais a Cocteau) se k sobě tak láskyplně tulí, až pod nimi narůstají úhledné hromádky trusu. Za okny únorová zahrada s rybníčkem, na němž syn Tomík za mrazu bruslí, a černé kočky, toužebně hledící do sednice plné stářím dýchajících předmětů. Nad tím vším se vznášejí bílá andělská křídla ušitá paní Hanákovou. Televizi tu mají zavřenou ve starožitné komodě, satelit natřený nazeleno ukryli za domem. Zkrátka idyla. A když populárního herce fotíme se zvířaty na místní farmě („jen aby si proboha někdo nemyslel, že jsou to moje slepice!“), vyběhne sousedka a fotografuje si nás, jak fotíme Hanáka. Už i my jsme místní atrakce.

Už deset let žijete na vesnici. A už druhým rokem jste tu obecním zastupitelem. Jste na radnici na něco specializován?

 Mojí specializací je můj ksicht. Když do telefonu dostatečně výrazně řeknu: Dobrý den, tady je To-máš Ha-nák! To-máš Ha-nák!, tak to volanému většinou sepne a je ochotný naslouchat víc, než kdyby volal takzvaný no name. Natož když někam svůj obličej přinesu osobně! Tak jsem třeba došel do nadnárodní stavební firmy, pan ředitel se jmenuje Král. Spustím: (hlasem pimprlového kašpárka) „Pane králi, pane králi, teď uvidíte, jak si Kašpárek představuje válku. Potřebujem půjčit bagr.“ Vůbec nevěděl, co to melu. „Nemáme než velkou hromadu hlíny z výkopu kanalizace a chtěli bysme z toho udělat překážkovou cyklodráhu pro naše nebohé děti.“ Nu a panu Králi se nás zželelo a půjčil nám bagr i s řidičem, což by normálně přivedlo obec na buben. Jinak jsem byl samozřejmě pasován za pana Kulturu, což je ale nedorozumění – já jsem sem přece chtěl před kulturou uprchnout.

Takže s kulturou už nechcete mít nic společného?

 No, když jsme před časem seděli se ženou v nedalekém Berouně v poloprázdném filmovém klubu, rozhodl jsem se jít agitovat na střední školy: „Milé děti, dneska večer je filmový klub, běžte se podívat.“ A milé děti: „Hanák, ty voe. Co to kecá?“ Ale večer šel Smysl života od Monty Python, kino bylo plný, děti žasly a za týden přišly zase. Jenže to už dávali francouzskou psychologickou sondu s nervydrásajícím houslovým podkresem, takže se děti vrátily k počítačovým výbuchům.

Jste pro sousedy pořád ještě náplava? Jak vás vlastně přijali?

Uvozovky dolníMožná už se provalilo, že vlastně žádný herec nejsem - do toho šuplíku jsem se propadl ze Sklepa, ale moje meta to fakt nikdy nebyla.Uvozovky horní

Nejdřív bylo okukování. Ale když jsem ten polorozpadlý domek koupil, musel jsem si spoustu věcí dělat sám, což místní oceňují. Neměl jsem peníze. Abych měl na digestoř, šel jsem dokonce do naprosto potupné televizní soutěže, prohrál a musel jsem skočit z Karlova mostu do Vltavy. Za boháče mě měl asi jenom projektant, co chtěl domek zbourat a postavit místo něj viladům se samovlnícím bazénem. Někdy ale už nezbývá sil ani času, takže manželka nedávno správně navrhla, ať zahradu poseká zdejší zahradník. Jenže to bych si připadal jako blbec. Američan by to neřešil, ale našinec řekne hrdě, jako Radoslav Brzobohatý ve filmu Všichni dobří rodáci, když si pro něj na pole přijede StB: „Ještě se nestalo, abych práci nedodělal!“


Neutíkal jste z Prahy hlavně před alkoholem?

Taky, doktoři mi to doporučili. Ale už jsem byl i trochu unavený z té umělecké společnosti. Tady jsem teď v příjemné izolaci. Jednou se tu ale zčistajasna zjevili Vydra s Nálepkovou na koních, nebeští jezdci! Já měl zrovna čerstvě a vlastnoručně upravenej záhon a ty jejich teplokrevníci zcela chladnokrevně svýma kopytama ryli v tom mým uhrabaným štěstí. Krátce nato jsem si koupil vzduchovku.

Naplnil se tu váš sen o harmonii?

 Hodně lidí vyrůstalo jako já v mládí někde u babičky na venkově a v tom současném dynamickém stereotypu se jim začne stýskat. Čím dál víc lidí se taky živí virtuální prací, jejímž smyslem je nesmysl bez hmatatelných výsledků, takže muži sní o štípání dříví a ženy o pečení staročeských buchet. Trh jim samozřejmě obratem nabídne multifunkční štípač a laserový pečič instantních buchet, ale to asi ta pravá harmonie není. Výhodou je tu i absence městské lhostejnosti. Tady když sousedka uvidí za stodolou stoupat dým, zavětří a utrousí: „Nic mi do toho není, ale nechodí váš mladej za stodolu kouřit? Nějakou tu jejich trááávu?“ No, nebylo by divu, nedávno tady někdo sledoval místní výrostkymičurince s dvoukolákem plným veselé úrody. Inu, zahrádkářská tradice… Jaká byla otázka? Jo, harmonie! Praha je jistě ještě někdy krásná, ale pro mě už jen výjimečně, v nějaký polomrtvý nedělní ráno. Když odsud musím za prací do hauptstadtu, už na Zličíně mě začne bolet břicho. Ten městský atak na všechny smysly, požadavek dravosti a nutnosti soutěžit je vyčerpávající. Sedět na ucpané magistrále mezi stovkami stejně postižených nešťastníků není normální. Už několik prací jsem odmítl jen proto, že mě vyděsila představa opouštět místo, kde nejvýznamnější událostí je chcípnutí psa.

Říká se taky, že na vesnici demokracie opravdu funguje, protože starostu lidi nevidí jen v televizi jako Pražáci Béma. Takže není tak jednoduché někomu něco nakukat.

Bývalý vícenásobný vítěz ankety o nejkrásnějšího muže ČR časopisu Spy chodí nejraději v "pracovním".Jo, není tu ta nepřekonatelná vzdálenost, která způsobuje, že když se zeptáte poslance, kolik stojí chleba, samozřejmě neví, takže to odbyde obvyklým: „Cenu chleba já vnímám ve střednědobém horizontu spíš jako námět k diskusi napříč spektrem rohlíků.“ Tady si starostka nosí oběd ze sámošky v polyetylenu, cestou na ni odevšad jukaj občané s požadavky. Na zastupitelstvu se řeší, kdo poseká louku, kdo zase zatře podpisy neúnavného sprejera, jak změnit jízdní řád, aby lidi na noční nemuseli už v pět ráno, a jak říct nemovitý babce, aby netopila PET lahvema. Všechno je tu reálnější, tamhleten les není díkybohu billboard. Někdy mám dokonce pocit, že se mi ty modříny tamhle za potokem vysmívají, že v tom jejich šumění slyším potměšilé otázky: „Copak to tam, Tomíku, na tom notebooku zase smolíš? Asi něco důležitého, viď? Nějakou vtipnou odpověď do nějaké ankety?“ Naštěstí jsou modříny dobrý vývozní artikl, tak je třeba časem porazí a bude klid, už žádný otázky. Já z nich pak mám v televizi nepěknou vrásku na čele, což může diváka znepokojit. A cílem televize přece není znepokojovat, nýbrž bavit, k čemuž sloužíme my, nájemní baviči, kteří se dřív či později ubavíme k smrti, dočkáme se nekrologu na straně 6 přílohy E, staneme se humusem a vyroste z nás třeba nějaký naprosto nezábavný křovisko u cesty, na což se opravdu upřímně těším – pokud ovšem někoho nenapadne udělat z toho reality show „Keřem v přímém přenosu“. To bych nerad. Vy mi to ale nevěříte.

Proč by ne. Když se člověk odstěhuje na vesnici, většinou už rezignuje na kariéru. A chce zkrátka splývat s přírodou.

 Já tady kydám bláto na showbiz a reklamu. Mně se to, panečku, filozofuje! Díky nim jsme jakžtakž materiálně zabezpečení a se svým provařeným obličejem to už pravděpodobně nějak doklepu. Teď už jde jen o to, aby to nebylo natolik nedůstojný, že bych se tou svou vzduchovkou, tváří v tvář zvlněné krajině vůkol, musel picnout. Jednou mi zavolali, že se na trh uvádí nějaká nová plazmatická televize. A já měl, v kostýmu kouzelníka, s tou špičatou čepicí na hlavě, chodit mezi vzácnými hosty a dělat, že jsem jim tu televizi právě jako vykouzlil. A že za to dostanu jako honorář tu televizi a snad i rezervní plazmu v zavařovačce. Jel jsem zrovna domů od Berouna, říkám: „Tak já si to rozmyslím a ozvu se.“ Po pár metrech jsem si uvědomil, co je kolem mě: mírný podvečer, plynoucí Berounka, všechno, jak má být. Sakra, co to děláš? Jaký „já si to rozmyslím“?! Budeš se někde motat jako tajtrdlík jen proto, abys dostal novou televizi, která ti stejně furt pije krev, protože ti ruší život v domě? Jo, my samozřejmě máme telku, tamhle je ve skříni, bohužel většinou otevřené. No, zkrátka jsem hned zavolal zpátky: „Já jsem se zbláznil, promiňte, nebudu kouzelník.“

Není ale pro herce riskantní zmizet z očí?

 Herec. Proč mi to pořád zní skoro jako urážka? Promiňte, upřímně se omlouvám těm několika opravdu „povolaným“ hercům. No, z očí teď asi trochu zmizím, žádný film netočím. Možná už se konečně provalilo, že vlastně žádný herec nejsem – do tohohle šuplíku jsem se propadl ze Sklepa, ale moje meta to fakt nikdy nebyla. Dospíval jsem za normalizace a mým cílem byla fluktuace, potulka a střídání bydlišť, což se mi dlouho dařilo. Třeba na práci státního rybáře kolem Jindřichova Hradce už vzpomínám jak senil, oko zvlhlé. Už 20 let se živím chrlením zábavy, přičemž šance na návrat jsou jen hypotetický. Nedávno jsem se byl zeptat na nádraží v Berouně, jenže ještě než jsem stačil otevřít pusu, paní stačila vykulit oči: „Jé, pane Hanák, co vy tu? – „Já se chtěl jen zeptat, jestli je teoreticky možný, aby si člověk udělal zkoušky na strojvedoucího.“ Tady totiž jezdí pěknej motoráček do Rakovníka a pak dál na Most. A oni hned se smíchem: „No ne-říkejte, že byste chtěl dělat mašinfíru?!“ Asi mysleli, že se tam natáčí skrytá kamera.

Když to shrnu: Problém je, že vy si v showbyznysu, který vás, jak říkáte, docela dobře živí, připadáte trapně.

 A vy snad znáte něco trapnějšího? Tu hrůzu moderátora, jestli ráno před volbou miss showbiz neobjeví na svém čele nežit jak Kilimandžáro? To čekání herců na telefon, na roli, vysedávání na castingu s pořadovým číslem v ruce jako s leprou někde u doktora, pak hrůza, jestli na vás režisér nebude přede všema křičet, pak hrůza, se kterou si čtete recenze v naději, že ostatní kolegové dopadnou hůř. S nalepenýma vousama a v botách po Kemrovi vlezete do hereckého karavanu, kde už ale sedí jinej komik s vycpaným břichem, naneštěstí zrovna ten, kterýho jste v životě nechtěla potkat. No a tak tam sedíte, a aby nebylo mrtvo, vyprávíte si vtipy, oba vyděšení, zda zachytíte pointu včas a včas vydáte herecký smích. Vtipy a veselé příhody jsou základem herecké komunikace. Tumáte jednu! To mi takhle jednou nabídli zajímavou roli muže soupeřícího se svým přítelem o přízeň dívky. Ve velkoryse pojaté maškarní scéně jsme měli být oba společně navlečeni do kostýmu koně. Ptal jsem se, kdo bude hrát mého přítele, prý Pavel Trávníček. Představa, že pan Trávníček bude – jako starší – navlečen do hlavy koně a já do jeho zadku, tedy že jako představitel zadku koně budu mít hlavu v zadku představitele předku, tedy Pavla Trávníčka, byla zvláštní. Jak vysoký honorář by dokázal vyvážit tak silný zážitek? A jelikož tolik by mi tady v Čechách nikdo nedal, odmítl jsem.

A role v nekonečných televizních seriálech vám nevadí?

 Často je to čirá kolbenka, koneckonců jde většinou o výrobu standardizovaných výlisků. Výjimkou jsou, myslím, třeba Smyczkovy seriály. Ale jinak kdejaký místní řemeslník odvádí kvalitnější práci než většina z nás, seriálových tvůrců. Jenže klempíře Plíška nikdo nezná, to jen my, tváře z obrazovky, požíváme takové slávy a zdání moudrosti. Podivný je, že to na lidi funguje. Jen málokdy si všimnu, že by se někdo ušklíbl, docela právem, když jdu kolem. Většinou jsou lidi celí natěšení, že vás vidí. A čekají vtip.

A co vám brání se showbyznysem opravdu seknout? Třeba si jen něco nalháváte.

 Rozumím, chcete ze mě dostat, že je to póza. Já po tom jednoduchým, smysluplným životě opravdu toužím. Bojuju o zbytky sebeúcty, už jí moc nezbývá, poztrácela se v zábavných pořadech. Mám ale rodinu, jejíž ztráty se bojím čím dál víc. Kdybych o ni přišel, nejspíš bych začal pít a skončil v pornoprůmyslu – to jsem si v nejhlubších alkoholických depresích často představoval jako triumf rezignace. A když připočtete můj věk a s ním spojenou pestrou paletu ztracených iluzí, nedivte se, že možná vezmu i prachmizernou reklamu, jen abych si zachoval naději, že si třeba jednou pořídím za 200 tisíc chatu, zateplím ji, natahám z lesa otop a budu si už jen číst nebo psát. Nároky nemám velké, doma jsem až otravný, jak všechny nutím zhasínat a vzít si svetr, když se ochladí, nemusíme mít plyn na maximum. Zatímco slogany z billboardů volají „Buďte nároční!“, snažím se o opak a nabádám k tomu i děti – čím míň nároků, tím víc volnosti. Nový auto, hypotéka – to přece ve výsledku často znamená dělat práci, co vás ani netěší, bát se o místo, a být proto loajální k firmě i debilnímu šéfovi. Ale tu reklamu už vezmu třeba i proto, abych mohl poslat děti do ciziny, aby se naučily řeč, mohly si vybrat, kde budou jednou žít. Při vší lásce k téhle zemi – tím myslím hlavně flóru a faunu – se mi tady spousta věcí nelíbí. Sledovat volbu prezidenta bylo jako halucinace. Korupce je pořád běžnou věcí. Nevidím odhodlání jít za nějakým ideálem. I proto byl Havel tolika lidem k smíchu. A ta beznaděj přiživuje i konzum – hlavně mít svůj ráj doma. Ne náhodou to někdo přirovnává k normalizaci, kdy už lidé přestali věřit v možnost nápravy a soustředili se na šperkování chalup.

Mluvil jste o korupci – setkáváte se s ní i tady, na obecní úrovni?

 Tady fakt ne, spíš výš. Obecní zájmy mi bohužel velí mluvit obecně. Ale jak jinak siDobrý rodá. "Ještě se nestalo, abych práci nedodělal." vysvětlit, že tady, v chráněné krajinné zóně, na opravdu jedinečném místě, může přes původně zcela jednoznačný zákaz správy CHKO vyrůst velmi noblesní rezidence? Kdo komu zavolal, aby se mu „na to kouk’“? Každý asi zná podobné příklady ze svého okolí, důkazy zpupnosti, výsměchu, beztrestnosti. A odhodlat se k protiakci znamená zkomplikovat život nejen sobě a rodině, ale kvůli hierarchii byrokratických vztahů i obci. A já teď nespím a řeším, jak nezhřešit proti kodexu zvoleného zastupitele a nenechat to plavat.

Hanák mstitel? Nedráždíte sousedy taky tím, že jste pro radar?

 To je mi úplně jedno. Ale i svým dětem říkám, aby byly k většinovým názorům ostražité, protože bývají často zmanipulované. Tak třeba Romové. Určitě je problém vedle nich žít, často nectí pravidla. Na druhou stranu, vzhledem k nažranosti, respektive nenažranosti značné části společnosti, k nim cítím – musím to říct – obdiv až závist. Určitě si to idealizuju, ale kdo z nás ještě žije, i za cenu ústrků, tak svobodně? Jeden člověk si tady u domu postavil bazén. Ale jezdí sem jenom na víkend, takže romský děti se mu tam přes týden chodily koupat. Prostě přelezly plot. To se dá posoudit buďto jako zločin, anebo, radši, jako podnětné jednání s cílem využít nevyužívaného sportoviště, co? Všechny dosavadní programy na zapojení Romů se bohužel ukázaly jako utopie. Populárnější by asi bylo posadit je do kánoí a pustit po proudu, jak jsem tady taky zaslech’.

Máte mezi místními Romy kamarády?

 Mám tady sice přezdívku Romomil, ale kamarád je silný slovo. Mám to u nich dobrý kvůli filmu Bony a klid, kde jsem hrál a který si dodnes pouštějí. Pár jich znám amám rád. A fakt jim nemůžu mít moc za zlý, že někde někomu něco čmajznou, když u spousty bílých vidím až nemravnej nadbytek.

A už někdy něco ukradli vám?

 Ne. A přitom nechávám často dveře nezamčený, protože mám pocit, že by nám jisté věcné odlehčení neuškodilo. Přijďte, Romále, klíč je pod rohožke, jen si, prosím, zujte křampále.

Vám na vesnici ještě nezačalo vadit, že si tu všichni vidí do talířů? Sousedské spory a klepy, občas nějaká ta vesnická zabedněnost, komplikovaná doprava...

 Že mi někdo vidí do talíře, to se mi vlastně vždycky líbilo, už když jsme s první ženou rok bydleli v pohraničí. Já jsem taky zvědavý, co mají na talíři jiní. A vycházet se sousedy je zábavná věc a škola diplomacie. Občas musím něco dementovat, třeba když v bulváru napíšou, že se rozvádím se svou ženou Danou – sousedi by totiž mohli být zmateni, když nás pak smou ženou Bárou vidí, jak spolu někam jedeme. A soukromí? To si mám postavit místo plaňkových plotů dvoumetrovou zeď? Když si představíte, že by ji měli všichni... Jakpak to asi snášejí děti, když mají někde v satelitu zahradu obehnanou zdí jak na Borech – neprojeví se to na nich nějak?

Co vám jako zastupiteli nejvíc pije krev?

 

Uvozovky dolníDoma všechny nutím zhasínat nebo si vzít svetr, když se ochladí, nemusíme mít plyn na maximum. Zatímco slogany z billboardů volají "Buďte nároční!"Uvozovky horní

Na samotný práci zastupitele nic, i díky starostce Kateřině Zuskové, která by si už teď, zaživa, zasloužila sochu. Obecně mě trochu zarážejí představy přistěhovalců z města o životě na vesnici. Museli přece vědět, že tady nebude všechno snadný. A jejich dětí by určitě neubylo, kdyby šly ten kilák do školy pěšky, pěkně podle řeky – vždyť to je až bukolická romantika, ne? Očekává se, že obec zařídí všechno. Na druhou stranu na té naší cyklodráze, jakou nenajdete široko daleko, jezdí stovky dětí, ale když jsme rodiče prosili o brigádu, dorazila jen hrstka. A pak přišli klucí, že BMX dráha je príma, ale že nemají rampu na skákání a to je nespravedlivý. A pak jiní, že chtějí plochu na sprejování. Nejspíš to mají odkoukaný od rodičů, takový to: My na to máme právo! Všemožných práv se dneska dožaduje kdekdo, homo- i heterosexuální majitelé vodních skútrů, bisexuální ultralightáři, invalidní čtyřkolkáři, dvounozí tříkolkáři, zapaření motorkáři – zvlášť ti kašlou na všechno, jezdí všude, bez ohledu na zákazy či na to, že tady v údolí bude ten rachot slyšet ještě pět minut po tom, co odprděj. Mám pocit, že všichni chtějí pořád víc a víc. A že mě to už nebaví. A docela často si říkám: Užil sis svý, s dětma to bylo úžasný, díky za Sklep, ale co to už zabalit?

Nesouvisí tenhle váš pesimismus s tím, že už skoro patnáct let abstinujete?

 Kdybych býval nepřestal, asi už by bylo hotovo. Alkoholismus je samozřejmě strašná věc, pokud se dotýká rodiny. Ale když je člověk sám... Musím říct, že když třeba jedu za nějakým svým spořádaným cílem, autem řádně doplněným všemi značkovými kapalinami, vedle na sedadle si hoví vystavená faktura plus DPH, stejně na ty opilce a bezdomovce vzadu za nádražím koukám se závistí. I při vědomí jistého životního neštěstí, protože asi málokdy to je cílená volba, při vědomí té vypitosti a demence, jim závidím, že se nezúčastňují téhle čím dál větší honičky.

Cítíte se starý?

 Ani ne. Vlastně jo. Přiznávám, že ten zlom, co přišel v uplynulých dvaceti letech, byl na mě příliš rychlý, často nepříjemný. Já ale, probůh, nevolám po bolševikovi! Jen ta dynamika, mizení všeho pomalého, konzum, na kterém se podílím, showbiz, který kazí vkus... Opravdu mě už moc věcí netěší.

Vy už nemáte žádné sny?

 No mám – ten chatařskej život přece. Dnes už mi vlastně stačí jen výhled z okna, který se mění podle ročních období. Loni jsem si vzal roční dovolenou v divadle, protože už si nemůžu dovolit přijít o letní podvečery a uspávání synka. A zároveň jsem si dal předsevzetí, že budu číst – po všech těch letech s Respekty a Reflexy – i knížky. Stihl jsem jich asi pětadvacet. A bylo to tak fantastický, že všechno šlo stranou. Rozkoš, která vám změní život.

Ještě něco: Když se ve městě v noci podíváte na oblohu, málokdy uvidíte hvězdy.

 Když se v noci vracím domů, tamhle na tom plácku za strouhou zabouchnu auto, potom ten nablblej pípanec zamykání, v uších pak ještě chvíli buší to tempo, ze kterýho člověk přijel. Pak přijde kočka, koukne na mě, otře se. Je absolutní ticho, nebo někde v dálce jemně duní vlak, z nešťastný lásky štěkne pes. Ale už je všechno tak, jak by to mělo být. Jsem kuřák, chodím kouřit ven. A v noci chodím ven i proto, že ta klenba tam nahoře zaplaťpánbů pořád je a nahrazuje mi moře, který mi tady chybí. V Nigérii jsem viděl černošský rodiny s dětma, všichni společně šli k moři. A tam jenom tak stáli na duně a dlouhý minuty tiše hleděli k obzoru.

  • 71Diskuse




HUBNUTÍ: Dvojnásobná maminka zhubla 20 kilogramů
HUBNUTÍ: Dvojnásobná maminka zhubla 20 kilogramů

Maminka pod přezdívkou Adenka84 dokazuje, že opravdu lze omládnout! Během pár měsíců zhubla dvacet kilogramů – se dvěma dětmi, při návratu do práce a potížích se štítnou žlázou.