Ale vysoké podpatky se nezačaly nosit až s Blahnikem. Historikové uvádějí, že boty na jakémsi klínku lze spatřit už na egyptských nástěnných malbách z období kolem 3500 let před naším letopočtem. Aristokraté se jejich pomocí chtěli odlišit od obyčejných smrtelníků. V antickém Řecku a Římě zase pomáhaly rozpoznávat zaměstnankyně legálního erotického průmyslu.
Kazetám neodzvonilo. Jak a kdy vznikly magnetofonové pásky? |
Pořádně se ale vyšvihly v 15. století až Benátčanky. Spíš než v podpatkem opatřených botách však chodily na obuvi podobající se malým chůdám – jejich chopines měly obvykle 18 až 20 centimetrů. Sice si díky nim neumazaly jistě nákladné šaty, ale na procházce po náměstí Svatého Marka je musely podpírat dvě služebné, z každé strany jedna. Přesto se nepohodlná móda rozšířila do celé Evropy a Angličanky ji dovedly do extrému s botami vysokými 46 centimetrů.
Botám na podpatku však propadli i muži. Mimo jiné si je v 17. století oblíbil francouzský král Ludvík XIV., protože měřil jen něco málo přes metr a půl. Své až třinácticentimetrové podpatky si nechával vyrobit z korku a pokrýt červenou kůží, na níž byly ručně vyobrazeny jeho vojenské úspěchy.
Ale na dnes už klasické jehly si lidé museli ještě pár století počkat, dokud se neobjevily modernější technologie. Podpatky se vyráběly především z korku a dřeva, a když se měly tyčit do výšky, musely být robustní. Až koncem 19. století sáhli ševci po ocelových výztužích, díky nimž mohli vyrobit vysoké a zároveň uzounké podpatky. Kdo s nimi přišel jako první, už se nedovíme, doloženo však je, že mezi světovými válkami se o jejich popularitu postaral francouzský návrhář s italskými kořeny André Perugia. Od té doby se jejich obliba střídá se zatracováním, ale zřejmě už tu zůstanou.
