Našincovi původně měli v budově nádraží pronajatý byt. Když přestalo sloužit svému původnímu účelu, odkoupili ho. Teď už rok a čtvrt budují malé muzeum. Práce by podle Našince mohly jít mnohem rychleji. „Uprosit řemeslníky, kteří ještě mají náladu pracovat a umějí dělat se starými věcmi, protože dům je památkově chráněn a nemůže se tady dělat cokoliv, je těžké,“ řekl Našinec.
Všechny náklady platí manželé ze svého. Dům je stejně jako trať na Moldavu, u které stojí, památkově chráněný. Navíc jde o dopravní objekt, takže na jeho koupi ani opravy nemohli čerpat třeba hypotéku.
Práce na víc než 100 let staré budově jsou složité, v domě se objevila i dřevomorka. Podlahy už zase zdobí původní parkety, na kterých leželo několik vrstev linolea. Zatím mají Našincovi hotovou dopravní kancelář a kancelář přednosty. Teď budou pokračovat velkou ústřední chodbou. „V té bude expozice osobní pokladny, zavazadlové pokladny a pomocných profesí. Do vedlejší místnosti se vrátí čekárna, kterou bychom rádi provozovali dál. Tam bude také expozice, ale spíše textová, o historii trati,“ řekl Našinec.
Kanceláři přednosty dominuje velký, skoro 100 let starý koberec. Nikdo nevěřil, že ještě někdy bude sloužit původnímu účelu. „Je to původní koberec z bohosudovské baziliky, který se vyhodil, protože do kaple teklo a byl pokryt bílou plísní. Nehrozilo, že by se zachránil. Tak jsme ho odkoupili, manželka ho naložila do sava řkouce buď přežije, nebo ne. A přežil,“ uvedl Našinec.
  |
Při opravách narazili i na trezor ve stěně, který byl ukrytý pod nánosy barvy. „Tušil jsem, že tady je. Jako železničář vím, že v každé stanici, v místech, kde byl buď pokladník nebo přednosta, tato věc ve zdi být měla. Ale skutečně byl zamalován tolika vrstvami barvy, že se tady ztratil,“ řekl Našinec. Co v něm je, manželé netuší. „Manželka říká, že zlatá cihla, já tvrdím, že dvě mrtvé mouchy,“ dodal s úsměvem Našinec.
Z původního vybavení zůstal v budově právě jen trezor a také hodiny. Expozici tak doplňují starožitnosti a dobové vybavení z jiných železničních stanic. „Něco je po prarodičích, někteří lidé přinesli věci, že by se to mohlo hodit. A ono se to skutečně hodilo. Něco je ze smetišť. To, co druhý vyhodil, a nám se zdálo, že se ještě dá zachránit, jsme zachránili,“ doplnili manželé.
