Za láskou bych šla vždycky, říká Kateřina Jacques

Myslela jsem si, že budu veterinářkou. Na naší chalupě na Vysočině byl hned v sousedství statek, kde jsem trávila spoustu času. Uměla jsem podojit kozy i krávy, oškubat kohouta, pomáhala jsem na zabíjačkách, krmila králíky. Byla jsem samý hnůj a rodiče vždycky protestovali, že zapáchám, a nechtěli mě naložit do naší škodovky.

Nemožnost opustit zemi jinak než navždy jsem brala jako velké příkoří. Známí často odcházeli do emigrace a moje největší dětská přátelství tím byla z velké části zničena. Rodiče se stýkali s chartisty a disidenty, takže jsem byla v dobré společnosti. Vztahy i postoje, které jsem si tehdy vybudovala, mě provázejí dodnes.

Rodiče mě ušetřili pionýra a SSM, můj život se odehrával mimo organizovaný kolektiv. Proto nemám problém s menšinovým názorem. Pokud mám vnitřní přesvědčení, nečekám na to, co řekne dav. Proto jsem třeba už v listopadu 89 organizovala stávku gymnazistů.

Mým velkým vzorem byla Dana Němcová, chartistka, kterou jsem vždycky obdivovala za její statečnost, nezlomnost i dobré srdce. Měla sedm dětí a velmi trpěla kvůli svým postojům, kriminály jí podlomily zdraví, zničily kariéru. Když jí lidé vyčítali, že děti nemají doma maminku, protože se nechá zavřít, odpovídala: „Dělám to pro ty děti.“ Na to si vždycky vzpomenu, když si uvědomím, že se svým dětem věnuji méně, než bych chtěla.

Francouz a Češka v Berlíně. Hned po maturitě v červnu 1990 jsem odcestovala jako au-pair do Berlína. Tam jsem se seznámila se svým budoucím manželem Christianem Jacquesem. Já studovala na univerzitě, on učil francouzštinu. Byl velmi vzdělaný a chytrý, o deset let starší, s rozhledem a také hodný a zdvořilý, což u českých mužů nebylo úplně běžné. Byl okouzlen Prahou, a tak využil nabídky Francouzského lycea v Praze, aby zde učil. Přestěhovali jsme se a vzali se.

Už ve dvaceti jsem si připadala zralá na děti. Ninu jsem měla ve dvaadvaceti a Sebastiana třináct měsíců nato. Byla jsem nadšená a velmi se mi to líbilo, žili jsme skromně v jedna plus jedna jak medvídci v pohádce - jedna postýlka, táta, máma, druhá postýlka. Ale úplná selanka to nebyla, studovala jsem překladatelství a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přivydělávala si tlumočením, a co jsem vydělala, to jsem zase předala chůvě, která mi v hlídala děti, abych mohla na přednášky. ¨

Měli jsme rozumný rozchod.
Nepramenil z žádné zrady ani charakterových vad, ale spíš z povahových rozdílů. Já jsem velmi energická a dynamická, kdežto můj manžel byl badatelského založení. Vzdálili jsme se a manžel šel za pracovní příležitostí na univerzitě na tropickém Réunionu. Kdyby rodina držela pohromadě, asi by to nikdy neudělal, příčina a následky jsou určitě propojené. Náš vztah už mě ale nenaplňoval a neuměla jsem si představit další soužití.

Bála jsem se rozvodu. Moji rodiče se rozvedli tím nejnešťastnějším způsobem, byla to válka. Ta otřesná zkušenost mě poučila tak, že můj rozvod proběhl naprosto přátelsky. Nemůžu říct, že vdávat se tak mladá bylo špatné rozhodnutí, protože bych neměla děti. Děti jsou kotva, která člověku dává smysl bytí, a kdyby nebyl manžel, nebyly by děti.

Skok do politiky. Po studiích jsem začala pracovat na úřadu vlády. Byla to dobrá zkušenost, díky níž jsem pochopila, jak politika vůbec funguje, ale vadila mi neskutečná byrokracie, papírování, košilkování dokumentů, píchačky, hlídání docházky. Tehdy se zformovali zelení a jejich politika začala dostávat zajímavé kontury. Děti už odrostly, a tak jsem vstoupila do strany. Pak už to šlo rychle: dostala jsem podporu v primárkách a najednou jsem byla druhá na kandidátce. Já jsem se jenom s nasazením sobě vlastním do té kampaně vložila -a ono to vyšlo.

Srdci neporučíte. Martin Bursík a já jsme nejdříve měli své role ve straně a teprve pak nás osud svedl dohromady i v soukromí. Tomu se nedá zabránit, protože srdci neporučíte. Kdyby to bylo naopak, nikdy by mě nenapadlo do takové konstelace jít. Já jsem žádné pozice skrze ten vztah nezískala. Za ideální to nepovažuji, ale nevidím důvod, proč bych měla kvůli vztahu svou práci opouštět, když ji dělám stejně dobře jako předtím. Za láskou bych šla vždycky. V životě není nic, co má větší cenu.

Dvoukariérní partnerství. Pozitiva a negativa takového vztahu jsou dvě strany téže mince. Pokud žijete s partnerem, který dělá to samé co vy, má elementární pochopení pro vaše úsilí a smysl pro věc. Nevýhodou je, že nemáte nikoho, kdo by vám vytvářel rodinné zázemí, domácí pohodu a nezatíženou oporu. Martin Bursík nemá doma pečující ženu a já nemám doma pečujícího muže, protože oba máme náročná povolání. Pro nás je ale vzájemné porozumění mnohem větší hodnotou než zázemí. V tom jsme dobří parťáci.

Prohráli jsme v eurovolbách. Když po všem tom úsilí přijde prohra, zamrzí to. Čtyři roky tvrdě pracuji, nemám volné víkendy, nejezdím na dovolené, studuji po nocích. Všem jsem na očích, za všech okolností musím být silná, snášet křivdy. To je těžké. Ale občas se podaří něco zcela konkrétního, z čeho mám radost, a řeknu si, že mi to stojí za to.

Vyhrávat umí každý, zvládat prohry, poučit se, to je kumšt - a jsem ráda, že mi Pánbůh nadělil povahu, která to dokáže. Život jde dál, i ten politický, který je během na dlouhou trať.

Není nic pomíjivějšího než politické funkce. Pro mě jsou jen prostředkem, jak dělat a ovlivňovat to, co považuji za důležité. A tím je téma ochrany lidských práv, zájem o člověka, spravedlivé nastavení rovných šancí, čistá voda, půda, vzduch.

Do budoucna vůbec nic neplánuji, i když to možná vypadá divně, protože působím dost cílevědomě. Vždycky žiju s velkým nasazením v daném okamžiku, beru příležitosti tak, jak jdou kolem, a nechávám si od života dávat i brát. Pro mě je důležité, abych dělala něco smysluplného. A je vcelku jedno, jestli je člověk smysluplný tím, že je dobrá máma, anebo pracuje pro dobrou věc. Nerozlišuji malé a velké činy.