Za to čokoládu! aneb Uplácím své dítě

Živě si ještě pamatuju poslední návštěvu této kavárny. Tehdy jsem tady měla (naivně) pracovní schůzku, načež jsem Kryštofa honila po celém podniku, sbírala po něm shozené květináče a omlouvala se číšníkům, kteří na nás vrhali odsuzující pohledy.

"Pusinku ne, čokoládu dáme za to," licitoval se mnou ten můj batolecí chytrák. "Žádnou čokoládu, nebudu tě uplácet," rozhodla jsem se. Přede dveřmi do podniku jsem ale vyměkla. "Dobře Kryštůfku, budeš si hezky hrát a já ti dám pak čokoládu. Vyhrál jsi. Ale budeš hodný a v koutku," domluvila jsem mu. A stal se zázrak! Kryštof si hrál v koutku a pokaždé, když se rozhodl zlobit, připomněla jsem mu naši domluvu. Sklopil uši a zalezl ke hračkám. Když jsme vše probrali, připomněl se mi slovy. "Hodný Kryštof, za to čokoládu!"

Od té doby se tento trik ujal vždy, když potřebuju něco zařídit a nemám na něj čas. Nechce čůrat sám do nočníku? Příslib čokolády ho zmobilizuje. Nechce si hrát s dětmi? Nechce sedět v kočárku? I to vyřeší čokoláda. Z čokolády se stal univerzální lék na všechny Kryštofovy nešvary. Ano a může za to i trochu má mateřská lenost.

Bylo by krásné mít vždy dostatek trpělivosti, nikdy nekřičet, nikdy nevybuchnout, vždy se s dětmi dokázat na všem rozumně domluvit a vzbuzovat v nich přirozenou autoritu. Ale občas to prostě nejde. Dokonalé matky neexistují a ani já jí nejsem. I proto jsem sáhla k tomuto kroku, abych dosáhla svých cílů.

Teď s sebou všude nosím sušenky a nebo malé čtverečky čokolády. Moje kamarádka má zase želé medvídky. Když je krize, sáhneme obě do našich zásob a za chvilku ji tak zažehnáme. "To je jako se psem," poznamenala má další bezdětná kamarádka, když jsme spokojeně odcházely z kavárny s dětským koutkem.

Nejhorší je, že čokoláda donutí Kryštofa jíst i zdravé jídlo. Když nechce k obědu rýži se zeleninou, slíbím mu zákusek v podobě čokolády a jde to. A o víkendu mu můj dědeček poprvé v životě vnutil pozdní podzimní malinu ze zahrádky. Za čokoládu.

 
Ještě štěstí, že platí jen příslib čokolády a často se stane, že Kryštof na plnění zapomene. Jinak bych z něj měla Otesánka. Zvyknout si na odměnu je návykové. Škoda, že nám dospělým nedá někdo odměnu za to, že nezlobíme v kavárně a jíme zeleninu.