Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Žáci vypěstují, kuchařky v jídelně uvaří: dřive neoblíbené práce se do škol vrací

Věda

  14:05
PRAHA - Spolu s rostoucí oblibou zahradničení se u škol znovu začínají objevovat užitkové zahrady. Učitelé - nadšenci se snaží vrátit k pravému obsahu předmětu zvanému pěstitelské práce. A nový verdikt hlavního hygienika zní: to, co se na pozemcích vypěstuje, mohou kuchařky ve školní jídelně zpracovat a děti sníst. Bez problémů to ale ještě není.

Ilustrační snímek foto: Shutterstock

Pěstitelské práce na školních zahradách dokázaly za socialismu znepříjemnit docházku lecjakému školákovi, mimořádně otravná forma výuky hraničící někdy až s otročinou „na cizím“ zanechala brázdu odporu v mnohém z Husákových dětí.

Nenávist k vrtání se v hlíně, prodej školních pozemků i postrach přísné evropské legislativy a hygienických norem, kvůli kterým se kuchařky bály vlastní výpěstky zpracovávat ve školních jídelnách, nakonec po revoluci vedly k tomu, že takzvané „pěstitelky“ ze škol téměř vymizely. Jejich výuka se v posledních letech dostává znovu do hry, a to zejména díky společenskému posunu ve vnímání životního prostředí. A s tím také vyvstává otázka, co s výpěstky.

Potravinová pyramida je pro děti nejlepší, říká odborník

Z dotazníku výchovně vzdělávacího centra Chaloupky vyplynulo, že z 921 škol má 83% zahradu a většina z nich ji využívá hlavně k výuce pěstitelských prací. Údaj je ale nejspíš zkreslený. Odpovídaly totiž spíše ty vzdělávací ústavy, kterým na zahradách záleží. Tři čtvrtiny z oslovených škol na dotazník vůbec nereagovaly. Do této kategorie mimo jiné spadají ty, které zahrady pozbyly (většinou prodaly) anebo je užívají jinak (zbudovaly hřiště, betonová parkoviště či zasely trávníky). Potěšující je naopak zjištění, že existují i školy, které pozemky nemají, ale touží po nich. Právě proto, aby mohly obnovit učebny v přírodě.

Hrách na vatě

V této souvislosti je třeba připomenout, že s takzvanými pěstitelkami osnovy počítají. „Stále jsou povinné pro všechny školy,“ uvedl tiskový odbor ministerstva školství. Rozsah a formu si však určuje škola sama, resort má pro tento předmět pouze takzvané výstupy na poměrně fádní úrovni: „žák provádí jednoduché pěstitelské činnosti, samostatně vede pěstitelské pokusy a pozorování“ případně „žák volí vhodné pracovní postupy při pěstování vybraných rostlin“. Což často končí pokusy s klíčením hrachu na vatě. Motyčku a hrábě děti do ruky nedostanou.

K povinnosti škol vyučovat předmět „pěstitelské práce“ v reálně podobě na pozemcích školy se ministerstvo školství staví rezervovaně: „V praxi záleží na možnostech školy zajistit pro žáky praktickou část výuky - zda to je na pozemcích školy, ve skleníku či v nějakém improvizovaném prostředí, záleží na škole.“

Iveta Machátová z Chaloupky, o. p. s. má s děním kolem školních zahrad bohaté zkušenosti: „Zabýváme se touto problematikou od poloviny 90 .let a potvrdilo se, že vše záleží na lidech. Pokud škola má zahradu a člověka, který je ochoten a schopen na ní učit pěstitelství, činí se tak. Nyní je dobrý trend na podporu udržení a využívání zahrad - neslouží jen k pěstitelským pracím, ale i jako venkovní učebna pro širokou škálu předmětů a pro volnočasové aktivity.“ K ideálnímu stavu má ale úroveň pěstitelských prací daleko.

Zotročené děti?

Stačí se zeptat rodičů. „Na naší vesnické škole je děti nemají, škola pozemky prodala. Školka chodí k nám na zahradu na exkurze. Děti tu často poprvé v životě vidí, jak rostou brambory, mák, obilí, zelenina a bylinky. Dost tristní na to, že naše obec má tisícovku obyvatel a většina bydlí v rodinných domcích,“ říká například Jitka.

Jsou tu ale i negativní reakce ze strany rodičů. Zmiňuje je Pavla Lorenzová: „Na zastupitelstvu jsem slyšela historky o anonymech do školy poté, co si učitelé dovolili poslat žáky pracovat na pozemku. Že prý děti zotročují a proč by měly pracovat na cizím. Většinou vidím učitele stříhat keře, školáky z vyšších ročníků hrabat trávu, odvážet větve a okopávat spáry chodníků, že by něco pěstovali, nevím.“

Ve školách sladkosti nezakazujte, přejí si studenti. Ministerstvo s vyhláškou nespěchá

Jasný názor má i Jana Syrová: „Státní škola u nás ve vsi pozemky zrušila se slovy kdo by se vo to staral ... čili nezájem a nechuť ze strany pedagogů.“ Otřesnou zkušenost získala Eva Kopecká: „Moje dcera na prvním stupni ještě zažila vyprahlou zahradu, kde se žáci s nevalným úspěchem pokoušeli vypěstovat rajče. Zahrada byla zrušena a při pěstitelkách na druhém stupni žáci obcházeli květináče na chodbách a vybírali z nich odpadky. Syn chodil do školy, která přebudovala zahradu na hřiště s umělým povrchem.“

Školní zahrady přitom mají dlouhou a důležitou historii. Původně sloužily ne příliš majetným kantorům, kteří si tam pěstovali svoji obživu. Nabyté zkušenosti se učitelé jaksi logicky snažili předávat dětem. V roce 1869 byl vydán zákon, podle něhož musely mít školy zahradu pro výuku.

Zašlapávat zákon

Nahlédneme-li do prvního ročníku časopisu Školní zahrada z roku 1906, budeme se zřejmě hodně divit. Vyplývá z něj, že zahrada byla vizitkou školy, stejně důležitým dějištěm výuky jako sama budova. Plátek si klade za úkol školní zahradnictví povznést a kvituje fakt, že na různých zahradnických kursech je účastníky ze tří čtvrtin právě učitelstvo. Apeluje hlavně na dostupnost rostlin nutných k výuce. Nabádá místní politiky a c. k. úřednictvo, aby konalo vycházky do vzorných zahrad a podporovalo tím dobrý příklad. S velkou pozorností se v časopise hovoří o výchově k estetice, o harmonickém vzdělávání, ba dokonce i o náboženství.

V prvé řadě ovšem o práci: „Zákon práce dán je světu, bez něho by všechen život na zemi zašel. Styděti se za práci, nebo dokonce se jí štítiti, jest zašlapávati první a nejdůležitější zákon přírody v prach, toť žíti proti přírodě, toť jistý druh sebevraždy.“ Natolik měli předkové jasno.

Co bylo součástí školních zahrad a jak vypadaly? Prakticky všichni známí zahradní tvůrci před první světovou válkou i po ní se školní zahradě věnovali. Za všechny například Alois Kulišan, Josef Vaněk (svého času redaktor zmíněného časopisu) nebo první česká zahradní architektka Zdenka Košáková.

V dochovaných projektech, propracovaných do nejmenších detailů, vidíme tehdy obvyklou kombinaci venkovních ploch školní zahrady, která sloužila jak ke cvičení, tak i k výuce zahradnické. Najdeme tu například ovocný sad se včelínem, zelnici, pařeniště, studnu s vodní nádrží, ozdobné záhony, treláže s růžemi, botanické oddělení a samozřejmě kompost. Existovaly také zahrady vzorové, úřední.

Například ve škole v Sadské měli k zahradě řádné instrukce: „Pěstuje se zelenina dle osnovy škol belgických, tj. každé třída od třetí občanské počínajíc pěstuje dva druhy, takže průběhem šesti let pozná žák kulturu všech druhů. O pracích a pokusech konají se záznamy do sešitů, jež s sebou nesou žáci do vyšších tříd. V odděleních chlapecké školy pěstují se rostliny průmyslové, pícní, užitkové a jedovaté. Na odděleních dívčích pak rostliny lékařské, kuchyňské a ozdobné.“

Autor je spolupracovník LN.

Autor: