4. července 2008 17:05 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Zaráží mě primitivnost některých lidí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 609Diskuse

„Poplatky u lékaře jsme prý zavedli, protože se mstím za to, že jsem nevyrostl,“ říká nejmenší muž české politiky, který hájí před veřejností to nejméně populární ministerstvo

LN Když děláme profilový rozhovor, budu se vás muset ptát na vaše zdravotní postižení. Nevadí vám to?

Klidně se ptejte.

LN Kdy vám prvně řekli, že nevyrostete?

To jsem myslím věděl odjakživa. Jednou jsem přišel za babičkou, ona byla takový generál – dneska je jí jedenadevadesát, neuvěřitelně jí to pálí a ještě teď dokáže rodinu srovnat. Její manžel, můj dědeček, byl violoncellista, který založil Pražský komorní orchestr bez dirigenta. Ale abych neodbíhal. Přišel jsem tenkrát za babičkou, že bych chtěl pracovat v zoo. Řekla: „Prosím tě, a jak by ses chtěl starat o žirafu, když nikdy nevyrosteš? Nevidíš, jak je vysoká?“ Když jsme před lety s manželkou adoptovali postiženého chlapce, hodně jsem četl odborné knížky. A všichni tvrdí: Výchova pravdou je to nejdůležitější. Adoptovanému dítěti můžete říct, že některá maminka si miminko vyzvedne v domečku a vybere si to nejhezčí – jeho.

LN Zkouším si představit, jaké to je budit pozornost, kamkoli člověk přijde. Zvykne si? Otrne?

Zvyknete si, obrníte se. Ale někdy, když se špatně vyspíte a máte blbou náladu, vám to vadí. Ještě to jde, když se posmívají děti, aspoň jsou upřímné. A je to třeba i legrace: „Jé, hele, ten malej děda asi nejed’ maso, že nevyrost’.“ Spíš vás někdy zarazí primitivnost některých lidí. Zajímavé ale je, že teď, co jsem ten obličej z obrazovky, si tito oškliví lidé drží odstup. Obrazovka lidi fascinuje, ti, kteří vystupují v televizi, mají pro řadu spoluobčanů nějakou zvláštní moc. Pozornost jsem budil vždy, ale je to teď takové jiné... Přitom jsem pořád stejnej Cikrt. (neustále mu zvoní mobil, vždycky jen koukne na číslo a nevezme to) Cikrt - horolezec

LN Setkal jste se s názorem, že je vztah mezi fyzickým zjevem a psychikou?

Čtu to hlavně v těch internetových necenzurovaných diskusích. Což je dost smutné čtení, kde je vidět, že v části veřejnosti je velká nenávist ke každému, kdo je odlišný. Jednou je to někdo židovského původu, jindy malého vzrůstu... Je to tak hluboká nenávist, až je to zarážející. No a pak jsou samozřejmě různé předsudky: třeba že malí lidé jsou kvůli svému postižení naštvaní na celý svět, a proto se mstí. To mi často píšou, že poplatky jsme zavedli, protože Cikrt se mstí, že nevyrost’. Taky si všimněte, že ve filmech malí lidé většinou vystupují ve zlomyslných rolích. Možná nějaká taková historická zkušenost existuje a někteří postižení takoví i jsou. Pokud totiž nemáte sebevědomí, všichni se vám pošklebují a vy nemáte žádnou oporu, asi to může vést k takovému... zakabonění na svět.

LN Je pravda, že váš tatínek hrál basketbal?

Ano, dokonce ligu za vysoké školy. On je lékař, profesor, velký sportovec. Mí rodiče jsou normálně vysocí a mám zdravou sestru. Tento druh postižení, který mám, kostní dysplazie, je nepředvídatelný a většina dětí malého vzrůstu se narodí rodičům zdravým. Já mám disproporcionální malý vzrůst, který je dán poruchou vývoje kostí a kostních chrupavek. Lidé takto postižení mívají velkou hlavu, normální trup a krátké končetiny. Ale takoví lidé tu byli vždycky, uvidíte je na mnoha slavných obrazech, třeba uVelasquéze. Už v egyptských pyramidách se našly sochy lidí malého vzrůstu, byli to třeba správci pokladů, nežili si špatně. Na španělském dvoře bylo stabilně čtyřicet padesát lidí malého vzrůstu. A jeden pan profesor mi říkal, že právě Paleček, rádce Václava IV., měl zřejmě nějakou formu kostní dysplazie. Taky proto jsme naše sdružení nazvali Paleček.

LN Maminka je akademická malířka?

Ano, já jsem vzešel ze spojení lékaře a akademické malířky. Maminka se později věnovala hlavně grafice, protože to je něco, co můžete dělat i v bytě, když tam máte lis. Kromě toho ráda zahradničí.

LN Jak vás rodiče vychovávali – snažili se vás chránit, nebo jste nacvičovali, jak reagovat na posměch?

Rodiče zdůrazňovali, že důležité je to, co má člověk v hlavě, a taky jak se chová k lidem. Hraje velkou roli, když se na lidi podíváte zpříma, usmějete se, podáte jim pevně ruku – pomůžete jim k tomu, aby vás přijali. Ale dospívání bylo těžké. Musíte si přiznat, že to, že jste jiný, je fakt, který nikdy nevygumujete. Nejde si říkat, že to nic neznamená. Pak je vám dvacet a líbí se vám holky, které prostě... ze společensky, přírodně zakódovaných důvodů nevyhledávají malé muže. Technické potíže se dají překonat. Hůř se překonávají vztahy mezi lidmi. Nejdůležitější ale je, aby člověk, který se něčím liší, měl velké sebevědomí.

LN To ale přece nezískáte, protože chcete. Říká se, že když si dítě není jisté láskou svých rodičů, nikdy z něj nevyroste sebevědomý člověk.

Nevím, jestli je to úplně pravda, protože já částečně vyrůstal v ústavech sociální péče. A i tam byly děti, které se staly sebevědomými lidmi.

LN Byl jste v Jedličkově ústavu? Proč?

No... zdálo se to rodičům, a udělali to i na radu lékařů, jako nejvhodnější. Že budu s dětmi, které mají taky nějaký handicap, že tam bude rehabilitace. Ale možná to byla taky snaha ochránit mě před tím vnějším světem. Dneska se na to samozřejmě díváme jinak. Nevím, jestli by to dneska udělali stejně.

LN Jak dlouho jste v Jedličkárně byl?

Celou základní školu. Byl jsem ale předtím i v mateřské školce v Brně v ústavu, pak v té Jedličkárně a potom v Bratislavě na gymnáziu „pre telesne chybných“, jak se tomu tenkrát říkalo. Ale pak už jsem šel v Bratislavě normálně na farmacii. Tehdy bylo gymnázium pro tělesně postižené jen v Bratislavě. V socialismu byla spíš tendence zavírat postižené do ústavů, izolovat je. Teď už je společnost otevřená a i ústavy se mění – Jedličkův ústav je už jen taková přestupní stanice, někdo tam může chvíli zůstat, nebo tam chodí do specializované školy, je to variabilní a otevřené zařízení. Ale moje paní, která je také malého vzrůstu, byla třeba celý život doma, vždycky záleželo na okolnostech. Cikrt - horolezec

LN Co si dnes vybavíte, když si na Jedličkárnu vzpomenete?

Zkušenost života v tlupě, která mi dnes pomáhá komunikovat s lidmi. Ale nejvíc ve mně zůstává vzpomínka na některé lidi. Jedličkárna tehdy stahovala lidi s politickými problémy. Byli tam signatáři Charty, kteří nemohli sehnat místo. Vzpomínám třeba na pana ředitele Herrmanna, který tam dodnes pracuje, ten opravdu s těmi dětmi žil. Nebo na vychovatele Titzla, který se nebál postavit komunistům. Absurdita socialismu byla totiž v tom ústavu docela zajímavě koncentrovaná. Tam se třeba stalo něco, co jsem pochopil až jako dospělý. Pracoval tam vychovatel, u kterého se zjistilo, že zneužívá chlapce. Ale on byl členem KSČ, jedním z pěti členů místní stranické buňky. A teď nastal obrovský problém, protože kdyby ho poslali pryč, přišli by o člena, a nemohli by už tudíž mít buňku. Tenhle vychovatel Titzl trval na tom, aby se to vyšetřilo, a nakonec ten chlap musel odejít. Místo něj ovšem povolali nějakého traktoristu z Moravy, který jim buňku doplnil. Byl to hloupý člověk, s nímž ostatní vychovatelé, většinou vzdělaní lidé, museli bojovat. V Jedličkárně ale byla pořád cítit ta atmosféra, kterou tam vnesl profesor Jedlička v první republice. Když se vraceli zmrzačení veteráni z první světové války, Jedlička je posadil do dílny s postiženými dětmi. Ti vojáci přišli o ruku, o nohu, byli v depresi – a teď najednou viděli tyto děti od přírody postižené, které měly ohromnou energii a toužily něco dokázat. Najednou všechno vypadalo jinak. Bylo to geniálně a moderně vymyšlené. A tenhle duch, založený na pomoci člověka člověku, ne na očekávání pomoci od státu, jak se to pak zvrhlo, v Jedličkárně pořád ještě žil.

LN Nikdy vám tam nebylo smutno bez rodičů? Nebo jste byl naopak rád mezi dětmi podobného osudu?

I se mi stejskalo, i jsem byl rád, střídalo se to. Ale já jsem jezdíval domů... to nechci moc rozebírat. Důležité je, že rodina pro mě pořád byla tou jistotou, rodiče mám rád.

LN Řekl byste, že jsou na vás pyšní?

Asi jo... Řek’ bych, že jo.

LN Jaký je pohled na svět zdola? Kluk, co skončil po úraze na vozíku, mi řekl, že nejhorší je být teď o metr nižší...

To je právě to, že se mu to přihodilo během života. Když to máte od narození, ani vám to nepřijde. A člověk má v sobě schopnost vyrovnávat svoje postižení. Když má někdo třeba malé ruce, jako náš Honzík, je neuvěřitelné, jaké fígle si sám najde, aby ten handicap překonal, klidně si třeba pomůže pusou.

LN Nevšímáte si třeba víc lidských nohou, bot?

Spíš je problém udržet oči výš. Protože jinak to vypadá, že lidem koukám, kam nemám, zvlášť před ženami se to zdá nemravné. Když sedíte, tak s tím problém nemám. Ale přijde ke mně hezká dáma, a ono je namáhavé pořád zdvíhat oči...

LN Mimochodem – líbí se vám vůbec běžně vysoké ženy, nebo vám připadají nějaké divně velké?

Mně se líbí všechny ženské, od malých po velké. A ze všech nejvíc se mi líbí moje manželka, to je vončo. Seznámili jsme se při zakládání Palečka. Teda musím se přiznat, že se mi vůbec nelíbí kostlivé dámy, ty vychrtliny v módních časopisech. Mám rád, když je žena baculatá.

LN V politice obecně je hodně malých mužů. Ti by se vedle vás mohli cítit mimořádně dobře, ne?

Jenže právě teď máme vládu, kde mám pocit, že se potkávám jen s velkými lidmi. Topolánek i Julínek jsou takoví velmi přátelští kolohnáti z Moravy. Ti dva nemají vůbec žádnou potřebu si na mně něco dokazovat. Tím rozdílem se baví oni i já.

LN Svět je nastaven na vyšší lidi. Co z běžných věcí je pro malého člověka nejobtížnější? Dosáhnete třeba na bankomat nebo přepážku na poště?

Já jsem tak akorát, přes pult docela vidím. Základním problémem jsou boty a oblečení. Potřebujete je buď upravit, nebo, jako mám teď na sobě já, komplet ušít na míru. Problémem jsou některé dopravní prostředky, když nastupujete do vlaku, musíte se rukou hodně přitáhnout – ale všechno se dá vyřešit. Doma máme něco upravené, něco ne, moje paní je zvyklá používat stoličku. Když jsem studoval farmacii, mívali jsme farmaceutickou chemii a stavěli jsme technologické aparatury. Takže jsem vzal stoličku, vylezl na ni, přišrouboval baňku, zase slezl, posunul stoličku, vylézt, našroubovat na to něco dalšího. Auto mám upravené, kuchyň máme menší, máme nižší vanu...

LN A jak vyměňujete žárovku?

Někoho požádám, kámošku třeba. Já ani moc výšky nemám rád, už od Jedličkárny. Tam byly totiž vysoké skříně, u kterých byl malý prostor nahoře mezi tou skříní a stropem. Když jsem něčím naštval starší děcka, tak mě tam šoupli. A to byl pro mě docela velkej trest.

LN Děláte si ze svého postižení někdy doma se ženou legraci?

Hlavně moje žena je taková docela sarkastická. A s velkým nadhledem bere i to, co dělám. Přijdu z práce a ona hned: „Tak co, zase jsi dělal lidem kašpárka?“ Je rázná, ale úžasně se stará o Honzíka i o mě. A skvěle vaří, ona je z Moravy. Taková ta poctivá, pořádná jídla, nic se neošizuje jako v Praze. I výborné zákusky dělá. Ona je moje jistota. A je pro mě dobré, že má odstup. Když je člověk pořád v televizi, mohl by mít klidně pocit, že je mistr světa. Ale přijdu domů a žena mě ihned srovná.

LN Proč jste adoptovali postižené dítě?

My jsme dlouho hledali taky dítě malého vzrůstu – ale nebylo. Víte, my máme v Palečku manželské páry, oba malého vzrůstu, pořídí si dítě, první je malého vzrůstu, druhé taky... Já jim to nezazlívám, ale přivádějí na svět děti, které budou mít těžší život než ostatní. My jsme se rozhodli raději si vzít dítě, které potřebuje pomoc. A v našich kojeňácích a dětských domovech je spousta postižených dětí, které nikdo nechce, protože všichni chtějí jen ty krásné, dokonalé. Je to velká škoda pro ty děti i pro ty rodiče. Protože právě mezi postiženými bývají tak úžasné děti, jako je Honzík. Máme štěstí, že jsme získali parťáka, který ten život opravdu neodbývá. Nejradši mám jeho smysl pro humor. Už když nám ho přinesli v kojeňáku, takovou desetiměsíční buchtičku, viděl jsem mu v očích, že to bude vykuk. Teď si to užíváme, já ani netušil, že to může být tak pěkné. Někdy v první třídě začne být stejně velký jako my. No a pak bude větší. Cikrt - student

LN Před pár dny jste se objevil na táccích propagujících ČSSD jako „malý panák za 30“. Dotklo se vás to?

Absolutně ne. Oni k tomu ještě připravili obsáhlou tiskovou zprávu, kde píšou, že si na to musím zvyknout, protože jsem politik. Já ale nejsem členem ODS, jen možná trošku zapáleněji hájím to, co dělá můj šéf. Myslím si, že takovej malej pivní tácek vypoví o té straně víc než její program. Možná zrovna sociální demokraté, kteří vždycky stáli na straně slabších, by si na to měli dát pozor. Ne kvůli mně, kvůli sobě.

LN S ministrem Julínkem tvoříte nerozlučnou dvojici. Jste kamarádi?

Já doufám, že jo. Tady jsme dva roky, úzce spolupracujeme tak čtyři roky. (koukne na zvonící mobil) Pan ministr! (tentokrát volání přijme a referuje panu Julínkovi o dnešní stávce) Ano, Tome! Úplně mizivá účast. Brno-Bohunice 150 lidí z šesti a půl tisíc. Ostrava dvě stě z tří tisíc, Královské Vinohrady, tam nenahlásili nikoho, měli tam mít shromáždění a bylo tam pět lidí, říkal ředitel, že se na ně díval z okna. V Masarykově onkologickém stávkovalo 15 lidí. Takže totální neúspěch. Taky je dost dobrej slogan: Dobře utajená stávka. Já myslím, že to vnímáš jako dobrý signál, že se lidi ve zdravotnictví nedali zmanipulovat do politického boje. Takže tak, Tome, čau. – O čem jsme to mluvili?

LN No právě o kamarádství s panem ministrem...

Tomáš je velmi přátelský člověk, i ten širší tým tady sdílí pohled na svět, jako má on, a rádi pro něj pracují. Jsou to lidi velmi vzdělaní a chytří a já si považuju, že mezi nimi můžu být. A Julínek je takovej taťka nad námi. On taky výborně vaří, dělá některé porady u sebe na chatě v Jevíčku. Jede se tam na dva dny a užijem si to i kulinářsky.

LN Vy toho pana ministra kudy chodíte, tudy vychvalujete. Je možné, abyste se v něčem neshodli, nebo opravdu vidíte svět Julínkovýma očima?

No já, kromě mnoha jiných vlastností, bych nemohl být ministrem, protože jsem zbrklejší. Někdy mu říkám: Tome, to by sis už neměl nechat líbit... On je ale rozvážnější.

LN Speciálně zdravotnické reformy vzbuzují velké vášně, někdy to vypadá až jako hon na Julínka – to na jiných ministerstvech nezažívají.

To má víc příčin. Jednak zdravotnictví zůstalo zahaleno takovým bílým doktorským pláštěm, pod kterým se skrývají mnohá tabu. Lékaři byli ze socialismu zvyklí, že jim lidé absolutně věřili a že jen oni rozhodovali, co a jak bude. Mají v sobě ten pocit, který nazývá onkolog profesor Vorlíček pocitem vítězné medicíny, totiž že musí být za každých okolností úspěšní. A teď někdo přišel a z toho posledního ostrova socialismu strhl bílý plášť – a ukázalo se, že jsou tam velké problémy a že to takhle dál nemůžeme valit donekonečna. Druhý faktor je, že politická situace v zemi je rozdělena napůl. A tím, že se tady o zdravotnictví zatím moc nemluvilo, existuje spousta mýtů a fám, které se hodí v tom politickém boji. A za třetí existují lidé jako doktor Rath, který se neštítí ničeho, a ještě spolu s panem Paroubkem určují tón té diskuse o zdravotnictví – tím to vybočilo z možnosti normálně o tom debatovat. My jsme vystaveni ohromné antikampani, lžím. Gros opoziční politiky jde právě přes zdravotnictví.

LN Není vám to někdy osobně nepříjemné být hlásnou troubou ministerstva v době tak nepopulárních opatření?

To mi nevadí. A ač to tak nevypadá, my dostáváme od lidí i pěkné maily a dopisy, což je posilující. (udělá mi malou přednášku o reformě českého zdravotnictví) Tady ten tým nespadl odněkud z višně, jsou to lidé, kteří studovali v cizině, takže vědí, že ta samá kampaň, jen ne tak hrubá, byla v té a v té zemi taky. Problém našeho zdravotnictví je v tom, že když má někdo občas jen nějakou rýmu nebo chřipku a je v podstatě zdravý, tak má za to, že to funguje perfektně. Ale když jsou lidé chronicky nemocní a navštěvují zdravotnická zařízení často, tak část z nich má to štěstí, že má kvalitní péči a kvalitní doktory, ale část ne. Je to, jako kdybyste byla parašutista a padala dolů do mlhy. České zdravotnictví je souostroví, kde jsou ostrovy špičkové kvality a výborných lékařů, ale jsou tu také hluboké vody, kde jsou žraloci. A vy nevíte, kam v té mlze spadnete.

LN No tak to je asi fakt lepší být zdravý. Představujete si někdy, co byste dělal, kdybyste byl zdravý?

Mě by hrozně bavilo hrát divadlo nebo tancovat. Já chodil do tanečních, naučil jsem se všechno, valčík, tango i ty latinskoamerické tance. Nejradši mám rumbu, kdy jste s partnerkou tak velmi natěsno. Jenže prostě to není ono. Ale není to tak, že by se mi v noci zdálo o tom, že jsem zdravý. Já mám většinou takové ty sny, jako když jste šachista a pořád se vám vrací partie, kterou neumíte ve spánku vyřešit. Ale mívám i krásné létací sny, docela rád bych je zase někdy zažil. Že najednou máte tu sílu zvednout se od země a jen tak si poletovat. Ani to nemusí být nikam daleko.
  • 609Diskuse