Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Zastrašování dětí není výchovné, může způsobit trauma

Magazín

  7:00
Počkej, až přijde čert, já mu to řeknu, co děláš. Ještě se čtyřikrát vyspíš a bude tady. Rodiče používají mýtické postavy jako nástroj, když mají pocit, že jejich autorita nestačí. Čím dál více se ale objevují názory, že zastrašování dětí není dobré.

Čert foto: MAFRA - František Vlček

Většina z nás si už vyzkoušela převléknout se za jednoho ze skupinky čert, Mikuláš a anděl a vydala se strašit své nebo sousedovic děti. Také mnoho z nás už drželo své dítko v náruči, když přišlo to osudné zazvonění a vešel rohatý s řetězem, věděl všechny hříchy a kdyby nenakráčela bělovousá postava se zlatou berlou, dítě by odnesl v pytli. „Dokud na ně děti věří, využívám toho a čerta s Mikulášem k nám zvu,“ vypráví Hana Klofáčová. Žádné trauma na své šestileté dceři a devítiletém synovi nepozoruje. Sama si ale vzpomíná, že když v osmi letech hodně zlobila, tak ji tatínek čertem vyhrožoval. Jednoho letního dne, když uslyšela zvonek, šla otevřít a krve by se v ní nedořezal. Za dveřmi stál čert. Rychle zabouchla, ale dodnes si není jistá, jestli satanáš přeci jen neexistuje.

Psychologové varují

Setkání s čertem může podle psychologů způsobit trauma, které třeba ani na první pohled nemusí být vidět, ale rozkryje se až při nějaké zátěžové situaci v dospělosti. Někdy je pekelník tak děsivý, že dítě pustí svěrače. Jindy začne koktat a skončí na logopedii, někdy se objevují krátce po svátku Mikuláše nežádoucí jevy jako pomočování, strach ze tmy a samoty.

Známý dětský psycholog Zdeněk Matějček naopak v roce 2003 napsal, že čert vedl k otužování člověka tím, že se učí překonávat strach. Do takových situací, kdy bude muset strach překonat, se během života dostane často, a tak rodiče své potomky už dopředu mají trénovat a připravovat. Matějček kritizoval změkčilost lidí, že od čertů upouští. Ale i strašit čerty se má s rozumem.

Setkání s čertem. Zážitek na celý život.

Katka Králová, autorka principů výchovy Nevýchovou, mluví o tom, že vychovávat lhaním a naháněním strachu je manipulace s dítětem. Pokud nechcete dítě připravit o zážitek v předvečer svátku svatého Mikuláše, radí si s dětmi o čertovi povídat, dívat se na pohádky s pekelníky, ale nedělat z nich monstra. Když se vás dítě zeptá, jestli na něj věříte, máte říci pravdu a nechat dítěti prostor, zda bude věřit nebo ne. A nakonec dopředu s potomkem probrat, jakou podporu potřebuje, až čert přijde. Michal Tiller, otec čtyř děti, zastávám podobný názor.

„Nejlépe připravíme děti na život tím, že jim nebudeme lhát. Z dětství si pamatuju jednu vzpomínku, kdy jsem se velkého čerta s pytlem a řetězem opravdu bál. Představa, že se ocitnu v pytli čerta, byla pro mě šílená, něco jako únos. Nesnáším to.“

Kdopak by se čerta bál

Ponecháme si čerta s Mikulášem aspoň jako lidovou taškařici na ulicích? Tak tomu totiž bylo ve středověku. Strašení dětí v domovech se objevilo až v 17. století v Německu. Ve výchovných ústavech se začali vychovatelé prostřednictvím Mikuláše ptát dětí, zda-li byly hodné, pilně se učily a pracovaly, modlily se a plnily si své náboženské povinnosti. Nejprve si na všechno vystačil Mikuláš sám, hodné odměnil, zlobivé švihnul proutkem. Pak se k němu připojily postavy ďábelské.

Kohokoliv se zeptáte, tak má minimálně jednu historku, kdy byl vyděšen z čerta sám nebo viděl zděšením počůraného sourozence a byl rád, že on to ustál bez pohromy. Jsme tedy otužilí nebo změkčilejší, když jsme to všichni zažili? Ten, kdo se naučí překonávat strach, je každopádně hrdina. Aspoň tak nás to učí pohádky.

Autor: