Vynález luku přinesl do života pravěkých lidí revoluční změnu. Dostřel šípu byl podstatně větší než vzdálenost, na jakou mohl člověk hodit těžkým oštěpem. Účinnější zbraň zefektivnila nejen lov, ale i vedení válek. Počátky používání luku a šípů halí tajemství, protože dřevěné lučiště a tětivy vyrobené ze šlach nebo rostlinných materiálů dávno vzaly zasvé. Zůstaly jen hroty šípů.
Nejstarší známé doklady o užívání luku byly staré asi 40 000 let. Hrot, který nalezli jihoafričtí badatelé Lucinda Backwellová a Lyn Wadley z WitsUniversity v jeskyni Sibudu, proto přepisuje historii lidstva. Kostěný hrot ze Sibudu je dlouhý asi pět centimetrů a u vědců nejprve nevzbudil velkou pozornost. Teprve když se Backwellová a Wadley seznámili s rozsáhlou sbírkou hrotů k šípům, jaké odnepaměti vyráběli domorodí Křováci, došlo jim, jaký unikát se jim dostal do rukou.
Hrot se nápadně podobá kostěným hrotům šípů, které Křováci dodnes používají k lovu ptáků a malých savců. Je starý 60 000 let. Počátky používání luku posunul o 20 tisíc let dále do minulosti.
V následujících tisíciletích prodělal luk i šípy celou řadu proměn. Některé národy používaly velké luky s dlouhými, těžkými šípy. Jiné střílely lehké šípy z luků s krátkým lučištěm. Vedle dřeva se k výrobě luků používaly příležitostně i další materiály, například kosti. Také šípy prošly složitým technologickým vývojem od jednoduchých kostěných hrotů přes hroty z kamene až po lehké hroty napuštěné prudkými jedy.
Pokrok nepřicházel sám od sebe
Naši předci se věnovali zdokonalování luku a šípů zcela systematicky. Archeologické nálezy svědčí o tom, že pravěcí lidé měli „vývojové dílny“, v nichž hroty k šípům zdokonalovali.
Tým amerických antropologů vedený Lee Lymanem z University of Missouri studoval technologické inovace, jež se odehrály ve výrobě hrotů k šípům poté, co se luk dostal do arzenálu severoamerických lovců. „Pro tehdejšího člověka byly technologické změny a inovace klíčovou záležitostí,“ říká Lyman.
Luk a šípy se objevily v Severní Americe před 1500 lety a nahradily lehké oštěpy vrhané pomocí tzv. atlatlu. Tato krátká hůl se nasadila zářezem na konec oštěpu a s její pomocí pak bylo možné metat oštěpy na větší vzdálenost.
Centra technologických inovací
„Luk a šíp představují zcela odlišný systém,“ říká Lyman. „Lidé nemohli do luku nasadit oštěp, který používali pro metání pomocí atlatlu. Museli pochopit zákonitosti, které určují vlastnosti šípu v závislosti na stavbě jeho hrotu a dříku.“
Archeologické nálezy dokládají, že lidé se stavbou šípu experimentovali a že mnohde vznikaly jakási „centra technologických inovací“. Pravěcí lovci tu zkoušeli různé možnosti a hledali optimální konstrukci šípu. Jedna inovace si zákonitě vynutila kaskádu dalších změn. „Když uděláte hrot delší, tak bude zákonitě také těžší a vy tomu musíte přizpůsobit celý šíp,“ vysvětluje Lyman.
Proces zarputilého hledání ideálního šípu se projevil v neuvěřitelné pestrosti ve tvaru hrotů, jež je patrná v samotných počátcích užívání luku na severoamerickém kontinentě. Už nikdy potom nepoužívali indiáni tak široký sortiment hrotů. Neznamená to, že by novější šípy nebyly lepší. Naopak. Z arzenálu postupně mizely neúspěšné „modely“ hrotů a na jejich úkor se šířily hroty, které se lovcům osvědčily.
Nejstarší známé doklady o užívání luku byly staré asi 40 000 let. Hrot, který nalezli jihoafričtí badatelé Lucinda Backwellová a Lyn Wadley z WitsUniversity v jeskyni Sibudu, proto přepisuje historii lidstva. Kostěný hrot ze Sibudu je dlouhý asi pět centimetrů a u vědců nejprve nevzbudil velkou pozornost. Teprve když se Backwellová a Wadley seznámili s rozsáhlou sbírkou hrotů k šípům, jaké odnepaměti vyráběli domorodí Křováci, došlo jim, jaký unikát se jim dostal do rukou.
Hrot se nápadně podobá kostěným hrotům šípů, které Křováci dodnes používají k lovu ptáků a malých savců. Je starý 60 000 let. Počátky používání luku posunul o 20 tisíc let dále do minulosti.
V následujících tisíciletích prodělal luk i šípy celou řadu proměn. Některé národy používaly velké luky s dlouhými, těžkými šípy. Jiné střílely lehké šípy z luků s krátkým lučištěm. Vedle dřeva se k výrobě luků používaly příležitostně i další materiály, například kosti. Také šípy prošly složitým technologickým vývojem od jednoduchých kostěných hrotů přes hroty z kamene až po lehké hroty napuštěné prudkými jedy.
Pokrok nepřicházel sám od sebe
Naši předci se věnovali zdokonalování luku a šípů zcela systematicky. Archeologické nálezy svědčí o tom, že pravěcí lidé měli „vývojové dílny“, v nichž hroty k šípům zdokonalovali.
Tým amerických antropologů vedený Lee Lymanem z University of Missouri studoval technologické inovace, jež se odehrály ve výrobě hrotů k šípům poté, co se luk dostal do arzenálu severoamerických lovců. „Pro tehdejšího člověka byly technologické změny a inovace klíčovou záležitostí,“ říká Lyman.
Luk a šípy se objevily v Severní Americe před 1500 lety a nahradily lehké oštěpy vrhané pomocí tzv. atlatlu. Tato krátká hůl se nasadila zářezem na konec oštěpu a s její pomocí pak bylo možné metat oštěpy na větší vzdálenost.
Centra technologických inovací
„Luk a šíp představují zcela odlišný systém,“ říká Lyman. „Lidé nemohli do luku nasadit oštěp, který používali pro metání pomocí atlatlu. Museli pochopit zákonitosti, které určují vlastnosti šípu v závislosti na stavbě jeho hrotu a dříku.“
Archeologické nálezy dokládají, že lidé se stavbou šípu experimentovali a že mnohde vznikaly jakási „centra technologických inovací“. Pravěcí lovci tu zkoušeli různé možnosti a hledali optimální konstrukci šípu. Jedna inovace si zákonitě vynutila kaskádu dalších změn. „Když uděláte hrot delší, tak bude zákonitě také těžší a vy tomu musíte přizpůsobit celý šíp,“ vysvětluje Lyman.
Proces zarputilého hledání ideálního šípu se projevil v neuvěřitelné pestrosti ve tvaru hrotů, jež je patrná v samotných počátcích užívání luku na severoamerickém kontinentě. Už nikdy potom nepoužívali indiáni tak široký sortiment hrotů. Neznamená to, že by novější šípy nebyly lepší. Naopak. Z arzenálu postupně mizely neúspěšné „modely“ hrotů a na jejich úkor se šířily hroty, které se lovcům osvědčily.
