Ale jaké následky by to mělo pro společnost? Jak napsal zpravodajský server BBC News, filmy, jako je Loganův útěk či Soylent Green, líčí pochmurnou vizi přelidněné budoucnosti, kde byla přijata drastická opatření na kontrolu přelidněného světa a jeho omezených zdrojů.
Potřeba přísné kontroly populace není čistou fantazií - až donedávna prosazovala Čína politiku jednoho dítěte, kterou zavedla v 70. letech, aby dostala pod kontrolu prudce stoupající počet obyvatel. Člověk by si mohl myslet, že déle žijící společnost povede ke zvýšení populace, ale realita je dost odlišná. Nárůst populace víc ovlivňuje porodnost než úmrtnost.
Růst populace
„Z krátkodobého hlediska pokles úmrtnosti vede k růstu populace,“ uvedla Jane Falkinghamová, profesorka a ředitelka Střediska pro populační změny Southamptonské univerzity. „Z dlouhodobého hlediska je určujícím faktorem plodnost, a ne úmrtnost.“ Nedávné klinické testy na myších zjistily, že diabetické myši dostávající lék metformin, který je na trhu od roku 1957, žily déle, než nediabetičtí jedinci, kteří tento lék nebrali. Tento výzkum naznačil. že by metformin mohl chránit i proti samotnému stárnutí, a ne jen proti cukrovce druhého typu.
Co ovlivňuje tempo stárnutí? Nejen životní styl či stres, ale i rodiče |
Ovšem existují i potenciální druhy farmaceutické léčby, které by mohly nejen chránit proti stárnutí, ale navíc zvrátit následky samotného stárnutí. Ukázalo se, že téměř upírská praktika, kdy staří lidé dostávají krevní transfuze od mladých dárců, má jisté léčebné účinky.
Tuto fascinaci potenciálně oživovacích schopností krve jako první zkoumal německý doktor Andreas Libavius v roce 1615, když zvažoval možnost napojení žil staršího muže na žíly mladého.
Libavius věřil v úspěch této metody. A výsledky pokusů z roku 2005 ukázaly, že tato myšlenka má slibný potenciál. Staré myši začaly být s mladší krví zdravější, zatímco mladé myši, které dostaly krev starších, se cítily podstatně hůř. Ale nesmějí se přehlížet rizika spojená s krevními transfuzemi, jako jsou poranění plic a infekce.
Ovšem vyvíjejí se druhy léčby, které nejsou tak kontroverzní, a údajně se během laboratorních testů ukázaly stejně účinné. Myším byly odstraněny senescentní buňky - tedy ty, které už se nedokážou dělit a tvořit buňky nové - s pomocí injekce látky nazvané Foxo4-DRI.
Tato látka v zásadě narušuje přirozený proces, který buňce říká, že se má přestat dělit. Pokusným myším je nyní 30 měsíců, což odpovídá 100 lidských let. Zůstávají stále aktivní, což dokazuje, že se nejedná jen o dočasný efekt.
Jaké budou následky, pokud tyto techniky uspějí a podaří se radikálně prodloužit život? Jedním z možných problémů je, že lidé žijící déle přispějí k negativním následkům přelidnění, jež patří mezi čím dál tím palčivější problémy 21. století.
Existuje také etický problém. Pokud nebude léčba zpomalující stárnutí dostupná pro všechny, hrozí vznik společnosti rozdělné na dvě vrstvy - na ty, co si ji budou moci dovolit, a na ty, co nikoli. Už nyní žijeme v sociálně nerovném světě. Dítě narozené ve slumu v Nairobi má dost odlišný život od dítěte narozeného v londýnském Kensingtonu.
I v případě, že by léky zpomalující stárnutí byly rozdělovány rovnoměrně, stálo by lidstvo před následky neustále stárnoucí populace, jaké nyní řeší například Japonsko.
Mnoho starších lidí se potýká s nemocemi, jako je rakovina, srdeční choroby, demence a další. Většina současného lékařského výzkumu se tak nesoustřeďuje na to, abychom žili déle, ale abychom žili zdravěji, a tím si sami prodloužili život a oddálili nástup nemohoucnosti.
