Původně však tahle praktická věc spatřila světlo světa kvůli dětem, nikoli k užitku dospělým. Roku 1935 si nechal Roy Irvin Stubblefield patentovat víčka na hrnky, jež zabraňovala rozlití jejich obsahu v případě, že je převrhne nějaký mrňous. Uplynulo nějakých čtyřicet let a ve Spojených státech se naplno rozjela kultura jídla a pití přes ulici: rychlost nade vše. Jídlo se začalo dávat do krabiček a dětská pojistka se najednou hodila i odrostlým.
Trychtýř ze sladké oplatky. Kdo vymyslel kornout na zmrzlinu? |
V roce 1967 si nechal jistý Alan Frank patentovat jednorázové víčko, jež bylo třeba z kelímku odtrhnout, a tím odstartoval hotové závody ve vynalézání toho nejlepšího víčka. Americké úřady zaznamenaly desítky patentů a vylepšení. V roce 1975 se objevil vyklápěcí proužek, díky němuž se nemusel plastový kryt odnímat pokaždé, když se chtěl člověk napít kávy nebo limonády. Když dopil, jednoduše jej zaklapl, aby se obsah nerozlil.
S rostoucí popularitou kávy kombinované s napěněným mlékem, jako je cappuccino nebo latté, přišla na trh víčka tvořící jakýsi výčnělek nad kelímkem. V roce 1984 se zrodil kryt, který se do značné míry používá dodnes. Uprostřed má výduť, aby pijáci neustále nenaráželi nosem do plastu, a něco na způsob hubičky, jež pomáhá horký nápoj ochladit, než doputuje do úst.
Ale ani sebelepší vynálezy někdy nezabrání nehodám, jak se ukázalo v roce 1992 ve slavném soudním sporu Stelly Liebeckové s řetězcem McDonald’s. Když si Liebecková zajela autem do drive-in restaurace a chtěla si do kávy přidat smetanu a cukr, polila se při manipulaci s kelímkem vařícím nápojem a s popáleninami třetího stupně skončila v nemocnici. Porota jí pak přiznala odškodné ve výši 2,86 milionu dolarů. Od té doby tak mají víčka na horké nápoje na sobě vytlačené varování: Pozor, horký obsah.
Že je i tak drobný vynález jako víčko na kelímek výsledkem soustředěného úsilí, uznalo v roce i newyorské Muzeum moderního umění a víčko z roku 1984 zařadilo do svých sbírek.
