V roce 1802 sestrojil anglický chemik Humphry Davy zařízení sestávající ze dvou tenoučkých proužků platiny, jež pomocí elektrického proudu rozžhavil doběla, až nakrátko vydávaly slabé světlo. Věděl totiž, že platina jako jediný kov vydrží i obrovský žár, aniž by se roztavila, a zároveň vydává bílý žár. Davyho předchůdce žárovky byl sice drahý a neujal se, ale ukázal funkční princip, na který jeho následovníci z Británie, Belgie, Spojených států, Francie, Německa i Ruska v dalších letech navázali. Stačilo jen najít ten správný a levný materiál, jímž elektrický proud prohnat.
Volant či světelné pero. Jak vypadali předchůdci počítačové myši? |
Teprve koncem 70. let 19. století se to podařilo, když se do závodů o vynalezení spolehlivého a trvanlivého zdroje světla vložil americký vynálezce Thomas Alva Edison. A vložil se ve velkém stylu. Místo aby někde v osamění experimentoval, nechal si postavit laboratoř, dílnu, kancelář a studovnu, kde zaměstnával nejdříve tucet, posléze až šedesátku lidí, kteří mu s pokusy pomáhali. Zcela tak změnil do té doby běžný způsob výzkumu a vývoje, jejž od něj později odkoukaly budoucí velké korporace jako General Electric či Westinghouse.
Edison se pokoušel získat světlo rozžhavením uhlíku, s nímž neúspěšně experimentoval už Davy i mnozí další. Problém spočíval v tom, že uhlík nevydržel na vzduchu, a tak se jej vynálezci snažili uzavírat do skleněné baňky, z níž vypumpovali veškerý vzduch. Jenže neměli k ruce takové technologie, které by dokonalého vakua dokázaly dosáhnout. Ty se objevily teprve v 70. letech a Edison jich hned využil. Navíc k tomu přidal ucelený systém elektrifikace a spolu se svým početným týmem na podzim roku 1879 rozsvítil svou baňku s vláknem na celých čtyřicet hodin. A žárovka byla na světě.
