Lov mám v krvi. Nedovedete si představit, jaký je to adrenalin, když jdete lovit. Nikdy totiž nevíte, co přijde – jestli to bude srnec, daněk, liška, nebo jezevec – říká vzrušeně Michaela Kubánková (24), členka mysliveckého sdružení Texal Radouň.
Sedíme spolu v myslivně přiléhající k domku jejích rodičů ve Stračí, vesnici vzdálené asi kilometr od Štětí. Na zdech visí bezpočet trofejí a Michaela vypráví, jak už od čtyř let chodila s tatínkem krmit zvěř a čistit les. Poprvé si vystřelila ve čtrnácti a v osmnácti už měla na svém kontě první úlovek, divoké prase.
Překvapuje mě, že této zelenooké, útlé mamince desetiměsíční dcery není zastřelených zvířat líto. "Příroda je zkrátka tak zařízená. Tak, jak někdo přijde, někdo musí odejít. Představte si, jak špatně by to s lesem dopadlo, kdybychom nechali nějaký druh přemnožit."
Hon pokládá za odměnu za celoroční práci v lese. "Staráme se o to, aby zvířata měla co pít a jíst, čistíme les. Hon je vlastně vyvrcholením toho všeho, třešnička na dortu."
Co se stalo s jejím prvním úlovkem? "To selátko jsme snědli. My vlastně nic jiného než zvěřinu nejíme," řekne lakonicky.
No jo, ženská!
Michaela se pohybuje ve světě lovců, který je tradičně vnímán jako mužská doména, suverénně. V mysliveckém sdružení Texal Radouň je obklopena muži, které zná od dětství. Ti ji berou jako sobě rovnou. S přezíravým přístupem se setkala u cizích lovců, když se na honu netrefila.
"No jo, ženská! Že se sem vůbec cpe?!" podivovali se. Nejlepší obrana proti reptalům? "Nevšímat si toho. Ono je to nakonec vždycky přešlo," směje se žena, která se mezi muži nakonec dobře prosadila. "Neberu si servítky. Co si myslím, to řeknu, umím si zjednat pořádek," říká rozhodně.
Ženské zbraně nepoužívá. "Jen když slovím třeba těžké prase, které bych sama neunesla, svolám pomocí esemesek ostatní myslivce na místo, aby mi pomohli. Nebo ho tam nechám přes noc, ráno sednu do traktoru a pro úlovek si dojedu."
V lese se prý nebojí. Tvrdí, že město je mnohdy nebezpečnější. Její přítel, příslušník městské policie a myslivec, však nebezpečné situace zažil – chytil už tři pytláky.
"Mířili na sebe flintami, pytlák vypadal, že chce střílet, prali se spolu, pak mu pytlák nabízel peněžní úplatek, dokonce i načerno pořízenou flintu. Nakonec to skončilo tak, že partner pytláka zpacifikoval. Ale jeho čin byl kvalifikován jen jako přestupek! Takže se vlastně jakoby nic nestalo," krčí rameny Michaela.
S partnerem tráví veškerý volný čas. Buď se věnují dceři, nebo jsou v lese. "Nikdy by si nedovolil mi říct, že ženský patří do ruky vařečka, ne flinta. Koneckonců, i tu flintu jsem dostala od něj.
Ke své kulovnici ráže 7×57 mám vřelý vztah. Ale partner mě kárá, že se o ni moc dobře nestarám. Má pravdu – když přijdu z lesa, hodím flintu do kouta. Nerada ji čistím, jsem lajdák," přiznává se.
Odhaduje se, že v České republice je z celkového počtu myslivců asi dvacet procent žen a jejich počet narůstá. "Většinou jsou to mladé holky. Skoro to vypadá, jako kdyby chtěly dokázat mužům, že na to taky mají," tvrdí Michaela.
Čtěte také |
Ženy myslivkyně jsou podle ní rozvážnější než muži. "Někteří myslivci mají černo před očima a střílejí na všechno, co se hýbe. Třeba i na kolegu," směje se. "To žena nikdy neudělá, přemýšlí, než vystřelí. Také je čistotnější a pořádnější, co se týká přístupu ke zvěři, například je pečlivější při vyvrhování."
Už druhým rokem vede ve Štětí dětský myslivecký kroužek a les považuje za svůj druhý domov. Jediné, po čem ještě touží, je skolit jelena evropského… a jezevce. "Všichni kromě mě toho jezevce už mají, jenom já mám smůlu. Tolikrát už jsem na něj střílela, ale ani jednou jsem ho netrefila!"
