Kupříkladu křídlo motýla, které tvarem i barvou připomíná suchý list, slouží zjevně k maskování a svému nositeli přináší slušnou evoluční výhodu. Jak ale rozumět rysům, z nichž žádná výhoda neplyne? A jak vůbec vyložit celkový vzhled živého organismu, kdy ke slovu přichází jeho celková provázanost?
Zeptejte se vědcůNeumíte si vysvětlit některé zákony přírody? Zajímá vás proč je obloha modrá, nebo proč si sova nemůže ukroutit krk? Zeptejte se vědců prostřednictvím rubriky serveru Lidovky.cz. Otázky posílejte na e-mail internet@lidovky.cz a do předmětu napište: otázka pro vědce a nebo položte otázku přes Twitter s hashtagem # otazkaprovedce. |
Obvykle se za ideální řešení považuje odhalení funkčního aspektu, na jehož základě se celkový vzhled alespoň částečně vysvětlí. Pokud funkce není na první pohled zřejmá, nastávají pokusy o hledání hypotetických vysvětlení, která jsou však často nedostatečná. Z hlediska většiny forem života jsou totiž funkčně vysvětleny jen krajní případy všech možných vzhledů, kdy se řešení nabízí takřka na první pohled. Jedná se o druhy velmi nápadně zbarvené (často se jedná o výstražné – aposematické – zbarvení anebo mimikry), nebo druhy kryptické. U většiny druhů však nacházíme zbarvení i vzhled spíše neutrální, bez jasně vysvětlitelné adaptivní funkce.
Uvedené nedostatky se v minulosti pokusil vyřešit švýcarský biolog a filozof Adolf Portmann. Jeho přístup je v rámci oboru menšinový a do jisté míry se jedná o alternativní biologické paradigma. Portmann totiž odmítá vysvětlovat všechny jevy poukazem k přísné selekci přírodního výběru (připomeňme, že sám Charles Darwin rozhodně nebyl přísným redukcionistou). Místo toho přichází s pojmem vlastního jevu, jímž jsou všechny aspekty živé bytosti, které je možno ostatními živými bytostmi smyslově vnímat bez narušení fyzické integrity jejího nositele.
V rámci vlastních jevů existuje podmnožina adresovaných vlastních jevů, o kterých můžeme prohlásit, že jsou určeny smyslovým orgánům konkrétních nositelů. Zde přichází ke slovu i funkční vysvětlení. Existuje však velké množství neadresných jevů, které žádného konkrétního příjemce nemají. Podle Portmanna se jedná o vyjádření jedinečné živé bytosti, neadresné jevy jsou zpravidla také důležitými taxonomickými znaky, na jejichž základě bývá druh determinován.
Vlastní jev je v úzkém vztahu k niternosti, která může být pochopena jako specifický rozměr živé bytosti, v němž se bytost vztahuje sama k sobě a skrze který se vztahuje ke světu. Niternost je také aktuální vyladění živého organismu na mnoha rovinách. Niternost se ztělesňuje v procesu sebeprezentace a zpřístupňuje se ve formě vlastního jevu. Sebeprezentace je v tomto smyslu neoddělitelným aspektem živých organismů, podobně jako sensitivita či metabolismus. Ptáme-li se tedy například, proč je ten či onen druh vybaven bílou skvrnou na hlavně, odpovědí může být, že takové zbarvení k němu bytostně patří a je dáváno najevo. Zda tento znak vstoupí do evolučních her a stane se nějak důležitým pro přežívání, záleží na mnoha okolnostech.
Čtenářům lze doporučit k dalšímu studiu např. dvoudílnou publikaci Biosémiotika (Anton Markoš a kol.), zejména pak druhou kapitolu druhé svazku (autor Karel Kleisner). Dále stojí za pozornost kniha Stanislava Komárka Mimikry a příbuzné jevy.
