Zeptali jsme se vědců: Kolik lidí žije osaměle? A přibývá jich?

Na osamělost lze pohlížet dvěma způsoby. Kvalitativní přístup řeší její subjektivní vnímání a spadá spíš do oblasti psychologie či sociologie. Kvantitativní přístup, který studuje, kolik a jakých osob žije osamoceně, je potom záležitostí demografie. Jedná se tedy o oblast, kde se demografický výzkum prolíná s výzkumem jiných disciplín.

Demografové se v rámci analýzy rodin a domácností zabývají především počtem domácností v dané populaci a jejich strukturou (například podle velikosti, počtu dětí nebo pohlaví a věku osoby, která stojí v čele domácnosti). Tyto informace jsou klíčové mimo jiné pro analýzu sociálních i ekonomických dopadů a souvislostí. Proto se v dotazníku sčítání lidu objevují otázky, na základě kterých je možné domácnosti lépe charakterizovat.

Pokud pak demograf propojí znalosti o reprodukčním a rodinném chování dané populace, o struktuře domácností a jejím vývoji a informace o budoucím populačním vývoji (populační prognózu), dokáže docela dobře vytvářet také prognózy počtu i struktury domácností. Poslední taková prognóza byla pro Českou republiku připravena v roce 2014; vychází ze sčítání lidu v roce 2011.

Hospodařící domácnost si můžeme definovat jako sezdaný či nesezdaný pár s dětmi nebo bez dětí, případně s dalšími osobami (úplná rodina), nebo jednoho rodiče s minimálně jedním dítětem a případně s dalšími osobami (neúplná rodina). Specifickou kategorií jsou domácnosti jednotlivců (tedy osob žijících samostatně).

V okamžiku sčítání lidu (26. března 2011) bylo v ČR sečteno 4 375 122 hospodařících domácností. Ačkoli jejich počet v čase roste, počet úplných rodin se zmenšuje. Naopak počet neúplných rodin a domácností jednotlivců narůstá. Zatímco v roce 1970 měla průměrná hospodařící domácnost 2,89 členů, v roce 2011 to bylo už jen 2,34 členů.

Hlavními příčinami tohoto poklesu jsou nízká úroveň porodnosti, vysoká rozvodovost a také zlepšující se dostupnost bytů pro samostatné bydlení. Největší podíl na zmenšující se průměrné velikosti domácností má nárůst počtu domácností jednotlivců – za poslední čtyři desetiletí se jejich počet zvýšil o více než tři čtvrtě milionu. Při sčítání lidu v roce 1970 jich bylo sečteno 668 859, v roce 2011 to bylo již 1 422 147.

Do budoucna lze navíc očekávat další růst počtu samostatně žijících osob. Pro rok 2040 se předpokládá, že by domácností jednotlivců mohlo být přibližně 1,58 až 1,74 milionu. Pokud výzkumníky zajímá pocit osamělosti, obracejí svůj zájem především k domácnostem jednotlivců. Kdo jsou tedy lidé žijící samostatně, tedy tvořící domácnosti jednotlivců? V 55 % případů se jedná o ženy, 45 % tvoří muži.

Velice zajímavá je věková struktura domácností jednotlivců. U mužů jsou výrazně zastoupeny mladší ročníky, nejčastěji ve věku okolo 30 let. Jde hlavně o svobodné, v menší míře pak o rozvedené muže. Druhou silnou věkovou skupinu představují muži ve věku přibližně 50–65 let. Zde se nejčastěji jedná o rozvedené osoby.

V nejvyšších věkových kategoriích pak počet domácností jednotlivců-mužů již není tak vysoký. To je dáno hlavně jejich vyšší úmrtností v porovnání se ženami, takže pokud se vyššího věku nedožijí oba manželé, přežije spíše žena. Velká část seniorů, především ve věku nad zhruba 85 nebo 90 let, navíc žije mimo hospodařící domácnosti. Nejčastěji jde o takzvané institucionální domácnosti (například domovy pro seniory), které se do hospodařících domácností nezahrnují.

U žen je věková struktura domácností jednotlivců zásadně odlišná. Ženy tvoří domácnosti jednotlivců hlavně ve vyšším věku, zhruba nad 65 let. V tomto případě se jedná nejčastěji o ovdovělé či rozvedené ženy.

Druhý vrchol najdeme opět u mladších ročníků. Mladé ženy nejvíce žijí samostatně ve věku okolo 25 let. Stejně jako u mužů jde především o svobodné ženy, které zakládají samostatné domácnosti před případným vstupem do manželství nebo před zahájením nesezdaného soužití s partnerem.

Z hlediska kvalitativní analýzy, tedy zkoumání pocitu osamělosti, je pozornost zaměřena v první řadě na seniory. U nich existuje nejvyšší riziko, že budou pocitem osamělosti zasaženi. Mnohdy totiž mají horší možnosti navazování sociálních kontaktů – ať už kvůli svým fyzickým omezením, nebo ztrátě vrstevníků a přátel v důsledku úmrtnosti.

Příkladem využitelného šetření jsou takzvané Generations and Gender Surveys (GGS), organizované Hospodářskou komisí Spojených národů. Jak z nich vyplývá hlavně ve vyspělých zápoadoevropských zemích, rostoucí část seniorů žije samostatně nikoli proto, že by neměli jinou možnost, ale proto, že samostatný život preferují třeba před přesídlením do domácnosti svých potomků nebo do institucionálních domácností.

V šetřeních typu GGS a při jejich vyhodnocení je používána škála stupňů pocitu osamělosti (viz níže). Zároveň se studuje dopad dalších charakteristik jedince – například zda má partnerský vztah (i když bez společného soužití), jaké udržuje kontakty s jinými členy své rodiny nebo s přáteli a vrstevníky, jaký je jeho zdravotní stav či případná fyzická omezení.

V západní Evropě se ukazuje, že vzájemná podpora v rámci rodiny (především podpora poskytovaná dětem a vnoučatům na alespoň týdenní bázi) a nejméně každotýdenní kontakty s potomky (nebo přítomnost alespoň jednoho důvěrného přítele, s nímž lze sdílet soukromé názory a pocity) jsou nejvýznamnější vztahy omezující pocity osamělosti samostatně žijících seniorů.

Jak se vlastně osamělost zjišťuje? Můžete si to vyzkoušet za pomoci vybraných otázek ze šetření GGS. V tabulce je uvedeno 6 výroků, u kterých má respondent ohodnotit, jak moc se ho podle jeho názoru týkají – zda plně, částečně, nebo vůbec.

Počet odpovědí „částečně“ a „ano“ u položek b, c, e dává tzv. skóre emoční osamělosti (0 = emocionálně neosamělý, 3 = intenzivní emocionální samota). Součet odpovědí „ne“ a „částečně“ u otázek a, d, f dává skóre sociální osamělosti (3 = intenzivní sociální osamělost).

Celkové skóre osamělosti je pak rovno součtu skóre emoční a sociální osamělosti. Hodnota 6 značí absolutní osamělost. Další detaily najdete na webové stránce home.fsw.vu.nl/tg.van.tilburg/ pod odkazem „loneliness scale“. Osamělostí jsou tedy primárně ohroženi samostatně žijící lidé v seniorském věku. Ztráty přátel vlivem jejich úmrtí nebo oslabení sociálních kontaktů kvůli fyzickému omezení nejsou v nižším věku naštěstí časté.

Chceme-li se pocitu osamělosti vyhnout, udělali bychom nejlépe, kdybychom si budovali síť důvěrných přátel a pevná pouta ve vlastní rodině. Řešení osamělosti doslova na dvou úrovních pak může spočívat v častějším kontaktu mladých s jejich rodiči nebo prarodiči. Tento přístup totiž může omezit osamělost jak mladých lidí, tak především těch starších.

V mladším věku je samostatný život spíše projevem osamostatnění se a v mnoha případech ho lze považovat za přechodnou životní fázi. Na ni obvykle naváže vstup do manželství a založení vlastní rodiny, které však dnes řada lidí odkládá až do vyššího věku.