LN Proč je vlastně psycholog na hematoonkologické klinice?
Protože ho nemocní potřebují. Buď přijdou za mnou, nebo já za nimi a ptám se, co bych pro ně mohla udělat. Vždycky se tak ale stane na popud ošetřujícího lékaře. Nebo si nemocný o psychologickou pomoc sám řekne.
LN V jaké fázi nemoci vidíte pacienta poprvé?
Většinou chvíli poté, co je hospitalizován. Tito lidé zpočátku většinou netuší, že mohou mít těžkou chorobu. Myslí si, že je třeba trápí banální onemocnění, ale trvá moc dlouho. Jdou k praktickému lékaři, tam jim vezmou krev a po zjištění výsledků jsou téměř okamžitě transportováni na specializované pracoviště. Pak musí čekat obvykle několik dnů na potvrzení podezření na rakovinu krve.
LN Musí to být hrozný pocit nejistoty, ve které nemocný nemůže nic než čekat… Co radíte?
Ať mi vypráví o tom, co cítí. Když člověk o svých obavách mluví, emoce vypustí ven. A jestliže je v dané chvíli těmi emocemi zavalen, rozum obvykle nefunguje. Svěří se, tím nával emocí zpracuje a může se snadněji přizpůsobit situaci. A začne s tím obvykle zcela sám.
LN Co když pacient nechce s nikým mluvit?
To se stává celkem často. Ale většinou pak zjistí, že chce zavolat partnerovi nebo přátelům. Musím zdůraznit, že já nemocným neříkám, co by měli či neměli dělat. Jen jim pomáhám v cestě k pojmenování, zpřesnění překážky, která brání tomu, aby se rozum zase vrátil do starých kolejí. Důležité je najít vnitřní klid.
LN Za kolika pacienty v počátečním stadiu chodíte?
Zhruba za čtvrtinou.
LN Proč nemusíte za každým pacientem?
Naši lékaři jsou psychologicky zdatní a citliví. Řeknou nemocnému, co mu je a také že znají cestu, jak ho z toho dostat ven. Většinou to stačí.
LN Jaká je druhá varianta vaší návštěvy?
Když už pacient ví, že je nemocný. Dostává chemoterapii – infuze. Leží na lůžku, trvá to dlouho, několik týdnů. Převládá u něj bezmoc, frustrace, strach.
LN V čem je největší problém?
Má jistotu nemoci. Vše ostatní je v nejistotě. Člověk přijde o většinu způsobů trávení volného času, bezpečí domova, nemůže pracovat. Léčba trvá aspoň rok, pak zpravidla následuje invalidní důchod. Samozřejmě se projevuje i strach z nedostatku peněz. Nemocný je při chemoterapii unaven, téměř vše, co dřív mohl, najednou nemůže. A musí s tím žít.
LN Vaše role?
Hledáme spolu cestu. Něco, co by jeho emoce utišilo, aby mohl přemýšlet méně svázaně a přijmout realitu nemoci. Nejednou všechny jeho role musí naplnit jeho okolí, rodina.
LN Jak rodina reaguje?
Obvykle vídám velkou semknutost. Jen občas se setkávám s tím, že je cítit nezájem, chlad. Pacienti pak s nemocí bojují těžce.
LN Pak se s nemocnými vidíte, když léčba nepomůže a blíží se konec?
Ano, tyto pacienty vídám skoro všechny. Hovoříme o tom, jak se cítí. V téhle chvíli lidé mluví o naději a strachu ze smrti. Pomáhám jim se s touto myšlenkou vyrovnat. Ale nedávám jim nějakou naději.
LN To je asi spíš práce pro duchovního...
Má práce se kryje s prací duchovního asi z osmdesáti procent. Duchovní skutečně přináší naději. Já se pacientům snažím pomoci objevit, o co se v sobě mohou opřít, aby mohli opustit tenhle svět v duševním klidu. Nemocný ví, že se blíží konec, smiřuje se s tím. Každý jinak těžce. A já ho tím obdobím provázím. Zeptám se, jak se do nemocnice dostal, abych zjistila jeho příběh. Sdílím s ním hodně emocí, úzkost, strach i naději. Ptám se, co je na téhle situaci nejhorší. A zjišťuji jeho největší stresové faktory – třeba že zemře a rodina bude bez prostředků.
LN Jak vysvětlit zdravému pocit umírajícího?
My zdraví žijeme v iluzi nesmrtelnosti. Víme, že umřeme, ale až někdy. A najednou se nám ta smrt zreální. Uvědomíme si, že je to blízko.
