1. června 2009 10:28 Lidovky.cz > Relax > Vztahy

Život Igora Chauna ve filmových obrazech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Igor Chaun (45), scénárista a režisér. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Igor Chaun (45), scénárista a režisér. | foto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny

Igor Chaun (45) je filmař a občas píše scénáře, proto svoje vyprávění rozdělil do takzvaných filmových obrazů.

Obraz první – šťastná rodina. Obraz první – šťastná rodina. Pamatuji ještě chvíle prchavého štěstí. Jako dítě bydlím s matkou v malém panelákovém bytě a otec je rozprostřen na Vinohradech mezi svými obrazy a klavírem u babičky Emilky, své maminky. Říkají mi Igorek a jsem rozmazlované a piplané dítě. Vybavuji si na stole narozeninové dorty se dvěma třemi svíčkami, které coby středobod světa sfoukávám z klína své maminky, krásné blondýnky.


Obraz druhý – jistoty se rozmazávají. Životem zmučená, však stále krásná charizmatická matka nezvládá spoustu běžných věcí. Sama se uskromňuje, vše dává dětem. I když jsme velice chudí, míváme často pomeranče, banány i řízky! Pořád se u nás škrábou brambory. Celé dětství jako kdyby matka škrabala brambory! Také ve mně pěstuje lásku k umění a tvrdě trénuje mé verbální schopnosti. Musím jí dopodrobna vyprávět zážitky ze školy. I kolik jsem snědl knedlíků k obědu! A vše s užitím přímé řeči!

Obraz třetí – víkendové rodičovství. Matka otci před svatbou musela slíbit, že jejich manželství bude spíše duchovní. Jenže pak jsem se narodil já a o šest let později sestra. Otec dojíždí jen na návštěvy. Matka postupně ztrácí sluch, miluje otce, ten však nadále žije svůj bohémsky život u maminky, skládá hudbu a maluje obrazy. Rodiče spolu vedou hodinové telefonické hovory, čtou si do sluchátka navzájem úryvky z Dostojevského a Thomase Manna. Malý Goreček to poslouchá…

Obraz čtvrtý – rozvod. Táta mámu miloval, ale celý život mu unikala. Nakonec se rozvedli. Mám v sobě zející ránu v podobě nepřítomností mužského principu v dětství. Až kolem čtyřicítky mi to došlo. Dodnes si rozumím víc se ženami než s muži. Umím se jim vlichotit, zalíbit se, protože vím, jak na ně. Až teď v sobě začínám bolestně upevňovat mužské prvky osobnosti.

Obraz pátý – mladý zlobivec. Je mi patnáct, šestnáct, panuje hluboký socialistický totáč a já si nechávám narůst dlouhé vlasy, jsme takzvaní somráci. Poznávám svět prostřednictvím hospod. Nalévám se pivem. Při návratu domů převracíme popelnice, skáčeme po autech. Přes týden jsem hornickým učněm na Kladně (elektromechanik důlních strojů a zařízení – ale dají mi maturitu!) a o víkendech se ztajeným dechem flámuji v Praze.

Obraz šestý – nový byt, modrá knížka a FAMU. Odstěhoval jsem se z toho šíleného bytu na Zahradním Městě a podařilo se mi vyhnout vojně. Využil jsem svého povědomí o bolesti světa, své přecitlivělosti, a přesvědčil vojenské lékaře, že já se k hlavním nehodím. A konečně jsem se dostal na filmovou fakultu.

Obraz sedmý – točím filmy. Na FAMU jsme silný ročník: Hřebejk, Zelenka, Jarchovský, Martina Zbořilová nyní Formanová a další. Začali jsme pracovat už za studií. Já měl štěstí a rychle na sebe upozornil. Udělal jsem několik televizních filmů, například Velmi uvěřitelné příběhy, z nichž Siláci, Sousto nebo Štědrý večer paní Hůlové si diváci citovali. Čekalo se, že brzy bude na pořadu dne „velký Chaunův film“. Jenže místo toho se otevřela jiná schránka mého života, schrána duchovního hledání.

Obraz osmý – hledání Smyslu. Od malička jsem cítil zvláštní smutek z nedostatečnosti života. Po revoluci se objevily knížky o buddhismu. Fascinoval mne geniální Buddha Gautama – před dvěma a půl tisíci lety to už všechno popsal! Pocity nedostatečnosti, které jsem zažíval i já. Ulevilo se mi, že v tom nejsem sám. Propadl jsem buddhistické filozofii a nauce, která nás učí, jak ovládat vlastní mysl a dosáhnout rovnováhy.

Obraz devátý – Cesta do Indie. Odjel jsem s malým štábem do Indie, kde jsem se setkal s tibetským dalajlamou a kde jsem vypátral i tajně meditujícího Richarda Gereho. Dovezl jsem materiál, ze kterého jsem sestříhal tříhodinový film. Na lidi hodně zapůsobil. Myslím, že jsem si jím kdesi „nahoře“ umazal kousek špatné karmy.
Obraz desátý – Bůh existuje. Na začátku třetího tisíciletí jsem odjel do amazonského pralesa. A s tamními domorodci jsem měsíc a půl meditoval, modlil se a zpíval v rámci rituálu Santo Daime. Během až čtrnáctihodinových meditací se propojovaly mysli stovek zúčastněných lidí, otevřenými hlasy a srdci volali anděly, Pannu Marii, Ježíše. Poprvé v životě jsem uviděl zázrak. Totiž – co je za zrakem. Totiž, že tyto vznešené a láskyplné bytosti kdesi ve vesmíru opravdu existují, aby nám pomáhaly, dávaly lásku – a přijímaly ji od nás pomocí vroucích modliteb. Nutilo mne to k pláči i k smíchu – bytosti a energie přicházely a ukazovaly lásku, krásu a nádheru našich životů. Byla to strašná síla, kterou jsem cítil.

Obraz jedenáctý – kulhám, ale vidím. Od té doby jsem jiným člověkem. Pořád umím dělat strašné chyby, umím se opít, umím se zničit smutkem či depresí, ale vždy se zvednu. Protože VIDÍM, že život má mnohem větší hodnotu a mnohem vyšší zářný cíl, než si uvědomujeme. Od té doby mám Světlo v dáli před sebou, které zve, které vábí, které pomáhá. Skoro pláču, jen když to říkám. Tolik je v něm Lásky a Naděje. Světlo pro všechny živé bytosti.

Obraz dvanáctý – sláva a peníze. Mě už nezajímá ani jedno, ani druhé. Ne více než v potřebné míře. V některém z minulých životů jsem byl asi hodně bohatý a dodneška mne mají peníze rády. Ale už se mi nechce ztrácet čas jejich nadbytečným vyděláváním. A sláva? Zažil jsem ji v „homeopatickém množství“, jsem celebrita třetí kategorie: většinou připadám lidem povědomý, ale nevědí, kam mě zařadit. Spolužák z vojny?…Tak je to správné. Pokud jsem se měl „proslavit“, myslím, že proto, abych měl prostor hovořit i o takových věcech, jako je Cesta k Bohu a jeho Lásce. S pokorou to přijímám – a konám. Není jiné cesty.

Obraz třináctý – současnost. Jsem teď ve fázi „čištění“, zbavování se balastu, který jsem v sobě a kolem sebe nahromadil. Sbírám energii k normálnímu žití a tvorbě. Oboje je náročné. Naučili nás ve škole spoustu zbytečností – třeba v Občanské nauce. Ale jak uchopit dar jménem Život, jak ho žít a milovat, to nám neřekl nikdo.

Obraz čtrnáctý – epilog. Už se nechci vyvazovat ze závazků. Konečně mi došlo, že tento svůj život, se svými povinnostmi, máme žít tady a teď. Nejsme na to sami. Astronomové a fyzici se pletou, když tvrdí, že jinde život není. Mají vnímání omezeno touto dimenzí. Ten fantastický vesmírný život začíná půl metru nad naší hlavou. Tam už to pěkně sviští. Miliony různých království, jsou tam duchové, víly a andělé, naše ochranné bytosti. A záleží jen na nás, nakolik dokážeme svůj aparát – vědomí, srdce a intuici – zaznít ve vesmírném souzvuku radosti ze společného bytí.

Nádherná proměna: Kuchyně se díky odborníkům stala skutečným srdcem domova
Nádherná proměna: Kuchyně se díky odborníkům stala skutečným srdcem domova

Paní Jana si ve svém životě prožila mnoho těžkých chvil. Příběh dvakrát rozvedené samoživitelky tří dětí by vydal na několikadílný román. Ačkoliv poslední rok nebyl pro paní Janu jednoduchý, potkalo ji i štěstí splnil se jí její velký sen. V soutěži společnosti Wüstenrot totiž vyhrála hlavní cenu – novou kuchyni v hodnotě 150 000 Kč. Konečně to tedy vypadá, že už se blýská na lepší časy. A že to bylo potřeba…